na Blog.cz

Měsíc mě doprovázel při dnešním běhu. Srpek mi svítil na cestu a dával mi dobrou noc. Poctivá tři kola. Trénink na maraton. Ještě jsem nemohl jít spát. Byla přede mnou trať, kilometry, vyčerpání. Poctivá práce po celodenní práci. Měl bych říct odpočinek.

Dne je pořád míň a míň a mně je to jasný - neuplyne dlouhá doba a zase skočíme do podzimního průšvihu. Těším se na něj, ale zimu nechci. Jsem z toho všeho tak unavenej. Potřebuju pauzu. A moje krysy mají hlad. Spasitel, Buddha i Descartes si melou svoje tajnůstkářský myšlenky pod fousama do ticha a tmy předsíně. PIštěj. Zní to jako pisklavý zvuky při přesouvání stolu po místnosti. Rostu. A někdy si myslim, že je mi pětadvacet.

Jako bych byl zapřaženej do systému mocí studia. Když běžím, jsem dost lehkej. A ke konci se běží ztěžka. Sem tam někdo opravuje motor, ale nejvíc je "venčičů". Ratlíci, psíci, psiska, psí staroby, téměř chcíplotiny. Pes na plotně - tak by se dalo nazvat venčení psa za současného počasí. Je pravda, že občas potkávám běžce - kolegu. Ale ani jeden z nich na mě ani zdaleka nemá. Běhám totiž kačeřím stylem. Krátké kroky namísto dlouhých. Šetřím svinsky energii, jako křeček potravu ve svých lícních torbách. Dlouho jsem pozoroval křečky, a proto mohu nyní tvrdit to, co tvrdím. Etologie dělá divy. Dokázal jsem u nich vypozorovat jejich největší přednost (hned druhá po nekotrolovatelné iracionální nevypočitatelné harakiri - agresivitě) - skladování potravy v lícních torbách, do kterých jsou údajně schopni pojmout až třetinu své hmotnosti. To bych nedokázal.

Pěkně si to šinu panelákovou pěšinou jako malá lokomotivka a sleduji okolojdoucí. Závídějí mi můj pohyb, málokterý z nich dokáže pohybově třikrát obsáhnout okruh kolem barrandova. Moje síla je v kontrole prostoru. Indiánský běh. Monitoring. Účast v přímém přenosu do mého mozku. Sítnice, oči, zornice, duhovka. Tělěsný mechanismus. Osvícenství. Jsem tak silný, když běžím prostorem.

Auta na přechodech střílí světelné paprsky mně do cesty. Ale já vím, že jsem silnější, než auta. Jsou jen kontrolovaná člověkem. Prodloužené ruce lidské zručnosti. Člověk to mimochodem dopracoval od pazourku daleko.

Přechod, rovinka, rovinka u parkoviště a ježeček, kterej se choulí k obrubníku, zatímco ho straší šokující světla rozhleden (aut). Chudák. Ale já pokračuju. Stroj se nesmí zastavit uprostřed zátěže. Chápu a rostu. Jsou tam dva nebezpečný houmlesácký lesíky. Z obou z nich se ozývají tajemné zvuky. Je to snad hon na čarodějnice. Vídám igelitky, improvizované "matrace" z kartonů na spaní, podivné osoby blížící se nenápadně k lesu, lidi zvažující svou cestu strmou cestičkou, která se svažuje právě do jeho nitra... Místo, kam bych se nevydal ani za světla. Zřejmě je důležitou spojnicí, leč okupovanou. Území, na které nevkročím. Ozývá se odtud šakalí křik, je tam asi lidojed a kanibal. Meluzína provětrává koruny stromů... Havrani obletují. Rorýs se ani nepřiblíží.

Pouť byla důležitým tématem středověké představivosti. Neuplyne ani jediný den, kdy bych nepřemýšlel nad svou poutí životem. Nad lidskou poutí životem. Někdy mám tolik myšlenek, že mám chuť se vypnout.

Tak jsem zase opustil přednáškové místnosti. Již před dlouhou dobou. Zažívám letní prázdninové radovánky. Tedy, zažíval jsem. Vysokoškloský řád mi umožňuje trávit je v plném školním nasazení. Dnes jsem poděkoval svojí matce za to, že mi umožňuje se sebevzdělávat. Kolem pracovního stolu se mi rozmnožily knížky. Koukám se do nich, když neznám význam nějakého slova. Ale koukám se do nich i z bezpočtu jiných důvodů. Doplňujou mě.

Ve svých pravidelných směnách si bádám nad životem. Je to něco, co mě maximálně naplňuje. S konečnou platností nabytých vědomostí mohu konstatovat - jsem humanitně zaměřený člověk - a to bez toho, že bych si na humanitní vzdělání činil jakýkoliv nárok. K mojí škole mě pojí pouto. Rozšiřuje mi obzory.

Rád bych poukázal na jev, kterým se má mysl poslední dobou ohledně mých nočních návratů domů z města zaobírá. Cestou od zastávky k domu mi přebíhají přes cestu černé postižené kulhavé kočky, jiné a různobarevné kočky, bažanti nebo králíci. Ne vždycky, ale lze v tom vysledovat jistou kadenci. Zajímalo by mě, čím jsem pro ně přitažlivý a proč mě chtějí svést z mé stezky života. Mě se jim zmást ale nepodaří. Četl jsem Rozpravu o metodě, takže vím, že i kdyby se jim náhodou podařilo mne zlákat do temného lesa, musím se vydat přímo jedním směrem, nezávisle na tom, který to bude.

Romantický snílek je opět tady. Budu mluvit o diskontinuitě dimenzí reálnýho a virtuálního světa v rozšablonovaný lidský identitě. Tak, jak ranní rosa sedá v těchto jarních dnech na trávu u chajdy na Šumavě, je ve mě něco.

Přestal jsem snít o holce s čokoládovejma očima. Jako odvykač jsem si pustil Karlíkovu továrnu na čokoládu. Zapnul jsem a vypnul svůj účet na sociální síti. Zatím třikrát jsem vyfotil 3/4 roční cyklus jednoho známýho pod oknem, kterej tam na mě čeká vytrvale, ať je podzim nebo zima. Hodněkrát jsem se ztratil mezi řádkama a je ve mě pořád "něco".

Upadnul jsem do světa Munduruků, žijících v oblasti řeky Amazonky v Jižní Americe. Descartes mi pověděl o nejistotě bytí, o asketismus studia. Vypravil mne na správnou cestu zdokonalení a do ranečku mi napakoval svět jako ořezatelné jádro. Filosof stále prodlévá ve své velké posluchárně, která zeje prázdnotou a naplňuje ji svými slovy.

Braque mi ukázal spojení trojosí světů. Le-Goff je mistrem středověku, opravdovým znalcem, když dojde na otázky nebe a země, dvojsměrného putování andělů mezi těmito dvěma celky.

A já stále ještě nevím, jsem-li naplněn? Je to vůbec ještě možné?

Hala se chlubí vystavenými záchodovými dvěřmi. Někdo je popsal vtipnými řádky. A "Správce objektu si nepřeje, aby byl majetek školy poničen", "Takhle se chováte doma?". Lidi pořád proudí. Sem, tam, sem, tam. Tolik věcí, co nestihnu. Sakra.

Když jsem si nevěděl se školou rady, táta mi říkal, ať do školy chodim jako do zaměstnání. Dám si tašku na věšák při příchodu a až budu odcházet, zase si ji vezmu. Cyklus. Pověsim se ve škole za ucho u šatnářky a až všechny přednášky skončej, půjdu se marně dobývat do zavřený auly.

Poslední snímek je setkání třetího druhu. Dva potkani na sebe koukají přes železné mříže klece. Zde se jeví jako příhodná paralela vězněného muže a "svobodné" milenky. Jenže oba potkani jsou samičky. Že by tedy alespoň lesbická láska? Tohle je přinejmenším měsíc stará fotka. A o lesbickou lásku se nejedná.

První a druhý snímek zachycuje Kočku, jak se připravuje na skok a zároveň jak skáče. Z nepochopitelných důvodů se mi snaží vyšplhat po kalhotách. Je to šplhavec a agresor nových potkanů. Je to dominant.

Třetí snímek ukazuje Kočku a Džufru. Jeden absolut mazlivec tak, jako absolut vodka je vodka. Jsou to fakt dobrý kámoši. Sehraná dvojka.

Vyfotil jsem si cykly roku. Cirkadiánní rytmy a biorytmy nechávam v pozadí, v zákulisí mýho života. Pořád. Když vyběhnu v tomhle počasí, cejtim lehkost. Je důležitý, co mam na sobě. Ale jsem rozhodně volnej jak pták. Splácim dluhy svejm genům a svýmu tělu, který když nemá pět hodin tejdně pohyb, chátrá. Cejtim to na svym břiše. A nic nemá na suprovou vůni jara, když člověk vyjde z venkovních dveří a nadechne se, ve městě čim dál hůř. Je to ale něco interního, něco co se nedá přezně vymezit pojmem smog nebo prachový částice. Je to něco jako genius loci. No prostě běžim, dokud můžu. Čistá svoboda. Orel Mattoni. A sodovka v hospodě. To jsou moje dni, z nichž některý žiju jak benediktinskej mnich. Poslední dobou stále víc objevuju nekonečnou truhlici vědomostí, jako zakopanej poklad, kterej nebyl dekády k nalezení. Občas něco vykopu, kopu stále hloubš, moje mozkový buňky cejtěj progres.

Někdy se mnou běhaj taky psi, kterejch se lekam. Sídliště je roztodivná mozaika keců, psů, živejch, neživejch, polomrtvol, ale hlavně těch jednoznačně neživejch architektonickejch prostor, který toho hodněkrát namluví víc, než lidi běžnýho formátu. Cesta mi ubíhá a já potkávam. Kejvam si do rytmu. Ne, na to nemam čas, ale na přemejšlení při tom neni čas. Třeba machruju. Jednoznačně je to ale manifestace pohybu, kterej tak miluju. Je to pojítko se zvířecím světem. Je to pojítko s přesahem do minulosti. A je to investice. To si dobře uvědomuju. A moje břicho narůstá.

               No, dobrý, a co z toho mam? Bolavou hlavu, která je na sračky, rozházená jak střepy den před zkouškou. Zejtra mě přednášková místnost přivítá. A ve mě bude jistota. Vezmu si oblek a půjdu reprezentovat svojí rozmrdanou hlavu.

               Zastavil jsem se těsně před cílem, před poslední kapitolou, kterou zbývá zopakovat. Etnicita, menšiny, rasa. Takže i rasismus a tak. Ale je mi tak blbě, že už jí nejspíš ani nestihnu. Moc často jsem sedával ukázněně u svýho stolu a lil si to do hlavy. Moje působiště - muj pokoj - byl až nadměrně využíván. Přemejšlim, co bych dal za tak klidnou, pohodovou a útulnou místnost, která by se lehko mohla stát něčí mučírnou při přihlédnutí k okolnostem, k nimž by ji využíval. A stejně jsem v ní spokojenej. Jak málo ke spokojenosti někdy stačí. Debilní noťas, poznámky, psací potřeby, pár sešitů a látka k opakování, která látá mojí hlavu na cucky. Jsem rozleptanej. A to tím víc, čím si to namlouvám.

               Je to pro mě zvláštní situace. Za uplynulej půl rok jsem strávil doma asi tak 89,9% veškerýho času, kterej jsem tady na tom světě měl k dispozici. Nikdy jsem nebyl takovej. Sám se překvapuju a učení (vědomosti) na mě fungujou jako dvojsečná zbraň. Jednim máchnutím se zdokonaluju, další ve mě vyvolává reminiscence. Rozpřáhnutí mě stojí energii. Možná strachová reakce. A možná jsem se v děství na dlouho zaseknul u Golden Axe. A to jsem dračák nikdy moc nemusel.

               Reproduktory jsou potegovaný. Na áčtyřky nalepený místo podložky pro myš si čmáram blbosti, který musim následně kvůli odvádění pozornosti mazat, kamuflovat a odstraňovat gumou. Dělam to z nudy, netrpělivosti, rozmrzelosti, abych zabil čas během učení, kterej musim vynaložit poctivě ať chci, nebo ne. Ať zabíjim čas, nebo ne, neošidim nic.

               Na druhý straně stolu mam papírek - áčtyřku, zpřehejbanou snad na šestnáckrát, celkem důmyslnym způsobem tak, aby mi vyzbyl útlej proužek papíru, kterej můžu opakovaně ohýbat různými směry, abych si mohl zaznamenávat časy učení. Učim se zpravidla čtyři hodiny denně. Ale učim se efektivně - když zrovna nezabíjim čas, důsledně si opakuju věty k naučení. Prostřednictvím mechanického opakování si je přesunuji z krátkodobé paměti do dlouhodobé.

             Stěny města jsou tu pořád. Choděj po horizontu. Muj výhled z okna a blikající světýlka, který máme všichni v sobě. Jasně, já vim. A znam ještě nějaký teorie vývoje dítěte, pochody lidskejch emocí, všelijaký titěrný slovní spojení nedávající smysl. Otáčim se jako korouhev ve větru jednou tam, jednou tam. Přednášková místnost je teď prázdná a nějakou dobu pro mě prázdná zůstane. Až do doby, než moje bolavá hlava zaznamená informace, který by tý fotografický trvaly pár minut. Fakt? 

               A tak se ještě na chvilku posadim k těm strukturálním analytickejm teoretickejm textům abych zaznamenal další informace. Do mejch oken bourá každou chvíli vítr, nahradil sníh, kterej dal průchod zelený trávě. Zelená je poslední dobou neobvyklou barvou okolních pozemků. To je móda. Zas zelená róba. Já, ve svym chlívečku, ve svym výběhu, ve svý absurditě, si žiju. Polemicky absurdní život. Jsme jak křečci. A já se tomu směju. Moje objekty touhy, moje objekty pozorování o tom svědčí každej den! Ach jo, zase se vykecávam. Tvořim. Nezdvořilý zlosyn. Moje schody a moje berle, moje absurdní cesta do školy a moje absurdní cesta ven za ničim. Za nikým. Splňujeme si svoje přání. Souvisí to s věkem. Krize generativity, krize pozdního věku. Časovost, přání něco předat. A komu z nás se to podaří. A tak, abychom byli spokojení?

                   No a co. A tak si zpívám. Napsal jsem teď něco, co se smazalo, ale chci říct, že to nemá význam. Nemá to smysl. Časovost. Dokončil jsem myšlenku, nevyhazuju znovu vyhozený zboží. Recyklace. Hraju si se slovama ve smyslu hry. Ve smyslu fotbalu, hřiště, který má určitý pravidla. Ale taky hranice. A to moje psaní nemá, takže to beru zpět. No a co je klíčovým vyklíčením mého příběhu, mojí hry. Hra je docela pojem. Ech.

               Samota pomáhá utřídit věci. Utřídit věci týkající se konkrétně člověka. V konečné rekapitulaci všech výsledků jsem to totiž vždycky a jenom já sám co je důležité. Nezávislost. Nic víc. Kyslík, dusík, vodík, hélium. Sociální role, sociální rozštěpenost, která některým vyhovuje. Jde mi těžko žít mnoho životů. A tak vždycky začínám a končím u sebe. Všechny pokusy, jak vykročit směrem ven, končí kousek za startovní čarou. Pořádek. Jistota. Pořádek je jistota. Buddhismus. Očista. Absolutní nic. Absolutní nezávislost, která mine asi každýho bez vlastního pocitu přičinění.

Stihnout článek za 19 minut

Jde to či nejde? Kdo si myslí, že jde stihnout napsat článek za 19 minut? Jen tak, v mezipauze mezi důležitými činnostmi a nedůležitými, relaxovými, určenými na odpočinek. Asi to jde, ale pak to podle toho bude taky vypadat. Samý překlepy a nedokončený myšlenky. Vynechaný místa a nesplněný záměry. Když je to naučený tak to nevadí, jako u Slam Poetry, ale i pak se člověk musí vyrovnat s tim Mustangem, kterej točí okolo lasem a chytá "to". Sedim na židli a píšu. Ha ha. Tak to je. To jsou optimální podmínky, stůl a židle a klávesnice (kdyby nějaká byla) je moje nika. Mapa evropy, repráčky, lampa, kterou brzy vztekem rozmlátim tak, jako už tolikrát. Vděčný objekt nenaplněné touhy. Reflektovat hněv se musí. A někdo si myslí, že je to patologický. Velice nebezpečný jev, to projektování agrese do předmětů. Je to velmi špatné. Ale co když se pak někomu uleví? ... ... To je problém, se kterým se potýkají přírodní vědy - relativita, nestoprocentní neověřitelnost, praktickyy trvalá nejistota. A každej je odborník na globální oteplování. To je kvůli Golfkýmu proudu, ne to je kvůli tajícím ledovcům. A co San Francisko? Člověk by z toho roztál. Ale ne prezident. Člověk, kterej je residentem dnešního světa si musí připadat prapodivně. Hlavně mediální bublina pořád souvisle vytváří iluze, vyléčený laiky a samozvaný odborníky, který někdy odborníkama jsou.

...a tramvaje pořád jezděj a řády klamou. Já kejvu hlavou. Bude možná obleva, nikdy se nesrovnám s tím, že musim celou zimu šlapat hovna. Vysvobodí mě tak maximálně dobrej film v televizi. Směju se pořadům, který jsou vysílaný v zimě a jsou z léta - po sněhu ani vidu. To je realita mediální bubliny. Nereálná, vymyšlená, pofidérní, zvláštní, nevysvětlitelná a nevysvětlená, ale normální a samozřejmá.

Rozběhnout se proti větru a hodit si vlasy za hlavu. Mustang. Orel. Lotos. Záložky plněj svojí úlohu dokonale. Zveřejni svoje zboží. Catch this track. Boom boom bap dap dibidy bap. Ech už jsem unavenej. Všude venku se válej roztrhaný sračky petard. Na staromáku je toho řeka. Nepotřebuju. Láhev. Volné asociace. Mrkev. Ředkev. Slova.

Ještě mám čas a nechci ho marnit. Jenže právě to teď dělám. Jsem takový, nějaký a i ten makový. Jsem takový, že když vezmete v mém pokoji jednu věc a znehodnotíte ji, třeba vázu (kterou tam nemam), nebudu se na Vás zlobit. Pravděpodobně. Sžiju se s tím, časem, ale chce to čas a bude to nějakou dobu trvat. Je to tim, že si uvědomuju veškerou konečnost universa. Aspiruji na nejdelší článek mého blogu všech dob. Toto je metoda, kterou nechci znesvětit jejím zahrnutím do bubliny. Rád se nechám znesvětit sám, ale nechci, aby to překračovalo teorii osobnosti. Význam slov je tak neskutečně pofidérní a "zběhlý" význam ničeho, až se mi tomu nechce věřit. Píšu pro sebe.