Návrat

21. února 2018 v 21:55 | pán dnů
Vážení a milí mí přispěvatelé, inspirátoři a čtenáři,

dnešním dnem přerušuji zhruba pět let trvající prázdnotu.

Rozhodl jsem se ponechat myšlenková pohoří, která se promítaly do mých dřívějších příspěvků, minulosti. Jako by černá díra schramstla všechno, čím jsem žil dříve a nyní se tu vytvořila nová generace myšlenek.

Tak nějak se v mých očích snad dá popsat odobí pěti let, během kterých se mnohé změnilo.

S oživením a chutí slovy tvořit se vrátil moment z minulosti, který byl pro můj blog taky typický:

A to sice "Věnuji čas a místo".

V rámci tohoto projektu jsem vložil fotku člověka a popsal, co vidím. V tomto bych rád pokračoval. Nechť cirkus započne. S vyplazeným jazykem
 

A

18. března 2014 v 16:30 | Ondra
V březnovém odpoledni šel po louce ležící na jihozápad, pod nohama zhutnělé koleje půdy od strojů, které tudy projížděly někdy hodně dávno směrem k Německu. Vítr mu zpíval ve vlasech a to bylo taky to, po čem toužil. Po období zimy se šel toulat jarním krajem kolem vesnice. Louky mu toho měly tolik co říct, zejména po tom, co odhalily po zimě svoje tváře a nastavily je zvolna sílícímu slunku. Teplota začínala od rána k poledni pozvolna stoupat, po poledni se vyšvihla lehce nad svůj denní limit, a po zbytek odpoledne k večeru v rozpomnění na zimu ještě stále pokračovala svým starým režimem jarně-zimního spánku. Na úpatí stráně, tesně nad cestičkou mezi pár zahradními domky, která vedla do středu vsi, si Petr opucoval boty, pracně setřásl a odtrhal bodláčí z tepláků a vydal se k domovu.
Doma čeká máma s obědem, brácha u počítače a pracující táta. Všichni už mají hlad a jen co Petr přijde domů, začne se servírovat na stůl. Polední oběd je pravidelný rituál rodiny. Pečeně se nese domem, chodba nasává pachy, nesoucí se z domácností strávníků. Pachy nikdy nezmizí, stávají se chodbou, i když nejsou vidět. Diskuze během oběda je stálicí - diskutuje se o všem možném. Otec rodiny bedlivě naslouchá obsahu myšlenek ratolestí, tu a tam samecky poznamená moudro k zamyšlení, které by dokázalo zaměstnat i silnější mozky, než ty dvanáctiletých kluků. To nevadí, říká si, zlepšují se stejně, jako když já hraju se silnějším hráčem šachy. Maminka servíruje celkem tři chody a po celé události u stolu panuje blažená spokojenost spojená s vyhlídkou potřeby umýt nádobí. Té se ale brzy zhostí čtrnáctiletý Jirka, a tak už není moc co řešit a každá z článků rodiny, kromě stále ještě rozvažujícího dobrovolníka, se odebírá za svými oddechovými aktivitami.

Navázal jsem rozhovor

2. února 2013 v 0:31 | OR
Navázal jsem rozhovor s Exuperym a jeho Citadelou. Jak karavana kráčí pouští, písek a duny odkrývají lecjaká tajemství. Jsou lidské strasti jako bolest, pýcha nebo chudoba opravdu strastmi? Zasypaný zámek v poušti, jehož věže jediné vystupují na povrch. Exupery zřejmě do díla odevzdal celé své filozofické srdce, odkaz, něco trvalého, řečeno jeho dialektikou; než jeho život skončil kdesi v oblacích, snad nad Francií.

A teď tu sedím a čtu myšlenky válečného autora z dvacátého století. Brouzdám odstíny jeho přívlastků a vět a sleduji, jak si považuje jazyk. V textu jsem našel sochaře, malíře, umělce různých kategorií. Otáčím globusem. České aerolinie létají zhruba do devíti set destinací po celém světě. Kulturní dědictví českého národa "někdo" dobře "vyseděl", u multi-jazykového znalce Dobrovského se nakonec mince obrátila na stranu našeho současného jazyka a od té doby máme mnoho umělců, kteří tvarují a brousí diamant. Exupery o kultuře soudí, že stěžejní pro ni je lidská tvorba, vytváření tzv. "díla", které je zároveň sebevytvářením. Posíláme dál svůj kulturní odkaz asi jako genetickou informaci. Brojí proti lenosti, to je mi blízké.

Při okružním letu nad republikou hledím na přírodní bohatství a mravenčí práci lidského druhu. Ta už byla tolikrát zneuctěna bezuzdnou touhou po moci a majetku. Exupery je srdcem humanista, jelikož obchází v Citadele "svou" zemí jako panovník a sleduje s láskou své lidi. Miluje lidi. Jsme namačkáni v kokpitu malé cesny a pod námi je ta naše země jak vyložené karty. Je Zima, krajina zasněžená a bílá pole od sebe oddělují komunikace a telegrafní sloupy. Zima mi je také, přesto pokyvuji na Radka, který pohledem souhlasí a vyžívá se jednoduchých artistických kouscích, které jsou dostatečně složité na to, aby přitížily mému žaludku.

Kdysi jsem jako prapodivný bájný (snad?) tvor prohledával šumavské řeky a říčky, potoky a rybníky, podzemní prostory i místa tam nahoře nad zemí v oblacích a snad až v troposféře. Abych našel všechnu špatnost a jako krtek ji v zemi vyhrabal na povrch z hloubi.

Jsme vysoko, několik set metrů na zemí, slunce už bude brzo zapadat, hory drkotají zimou. Prolétáme kolem jihočeského města a shlížíme dolů. Představuji si, která z věží kostela by se asi líbila Exuperymu pro jeho Citadelu.
 


Dnešní běh

4. září 2011 v 22:52 | O
Měsíc mě doprovázel při dnešním běhu. Srpek mi svítil na cestu a dával mi dobrou noc. Poctivá tři kola. Trénink na maraton. Ještě jsem nemohl jít spát. Byla přede mnou trať, kilometry, vyčerpání. Poctivá práce po celodenní práci. Měl bych říct odpočinek.

Dne je pořád míň a míň a mně je to jasný - neuplyne dlouhá doba a zase skočíme do podzimního průšvihu. Těším se na něj, ale zimu nechci. Jsem z toho všeho tak unavenej. Potřebuju pauzu. A moje krysy mají hlad. Spasitel, Buddha i Descartes si melou svoje tajnůstkářský myšlenky pod fousama do ticha a tmy předsíně. PIštěj. Zní to jako pisklavý zvuky při přesouvání stolu po místnosti. Rostu. A někdy si myslim, že je mi pětadvacet.

Jako bych byl zapřaženej do systému mocí studia. Když běžím, jsem dost lehkej. A ke konci se běží ztěžka. Sem tam někdo opravuje motor, ale nejvíc je "venčičů". Ratlíci, psíci, psiska, psí staroby, téměř chcíplotiny. Pes na plotně - tak by se dalo nazvat venčení psa za současného počasí. Je pravda, že občas potkávám běžce - kolegu. Ale ani jeden z nich na mě ani zdaleka nemá. Běhám totiž kačeřím stylem. Krátké kroky namísto dlouhých. Šetřím svinsky energii, jako křeček potravu ve svých lícních torbách. Dlouho jsem pozoroval křečky, a proto mohu nyní tvrdit to, co tvrdím. Etologie dělá divy. Dokázal jsem u nich vypozorovat jejich největší přednost (hned druhá po nekotrolovatelné iracionální nevypočitatelné harakiri - agresivitě) - skladování potravy v lícních torbách, do kterých jsou údajně schopni pojmout až třetinu své hmotnosti. To bych nedokázal.

Pěkně si to šinu panelákovou pěšinou jako malá lokomotivka a sleduji okolojdoucí. Závídějí mi můj pohyb, málokterý z nich dokáže pohybově třikrát obsáhnout okruh kolem barrandova. Moje síla je v kontrole prostoru. Indiánský běh. Monitoring. Účast v přímém přenosu do mého mozku. Sítnice, oči, zornice, duhovka. Tělěsný mechanismus. Osvícenství. Jsem tak silný, když běžím prostorem.

Auta na přechodech střílí světelné paprsky mně do cesty. Ale já vím, že jsem silnější, než auta. Jsou jen kontrolovaná člověkem. Prodloužené ruce lidské zručnosti. Člověk to mimochodem dopracoval od pazourku daleko.

Přechod, rovinka, rovinka u parkoviště a ježeček, kterej se choulí k obrubníku, zatímco ho straší šokující světla rozhleden (aut). Chudák. Ale já pokračuju. Stroj se nesmí zastavit uprostřed zátěže. Chápu a rostu. Jsou tam dva nebezpečný houmlesácký lesíky. Z obou z nich se ozývají tajemné zvuky. Je to snad hon na čarodějnice. Vídám igelitky, improvizované "matrace" z kartonů na spaní, podivné osoby blížící se nenápadně k lesu, lidi zvažující svou cestu strmou cestičkou, která se svažuje právě do jeho nitra... Místo, kam bych se nevydal ani za světla. Zřejmě je důležitou spojnicí, leč okupovanou. Území, na které nevkročím. Ozývá se odtud šakalí křik, je tam asi lidojed a kanibal. Meluzína provětrává koruny stromů... Havrani obletují. Rorýs se ani nepřiblíží.

Pouť byla důležitým tématem středověké představivosti. Neuplyne ani jediný den, kdy bych nepřemýšlel nad svou poutí životem. Nad lidskou poutí životem. Někdy mám tolik myšlenek, že mám chuť se vypnout.

16. 8. 2011

16. srpna 2011 v 16:09 | Ondřej
Tak jsem zase opustil přednáškové místnosti. Již před dlouhou dobou. Zažívám letní prázdninové radovánky. Tedy, zažíval jsem. Vysokoškloský řád mi umožňuje trávit je v plném školním nasazení. Dnes jsem poděkoval svojí matce za to, že mi umožňuje se sebevzdělávat. Kolem pracovního stolu se mi rozmnožily knížky. Koukám se do nich, když neznám význam nějakého slova. Ale koukám se do nich i z bezpočtu jiných důvodů. Doplňujou mě.

Ve svých pravidelných směnách si bádám nad životem. Je to něco, co mě maximálně naplňuje. S konečnou platností nabytých vědomostí mohu konstatovat - jsem humanitně zaměřený člověk - a to bez toho, že bych si na humanitní vzdělání činil jakýkoliv nárok. K mojí škole mě pojí pouto. Rozšiřuje mi obzory.

Rád bych poukázal na jev, kterým se má mysl poslední dobou ohledně mých nočních návratů domů z města zaobírá. Cestou od zastávky k domu mi přebíhají přes cestu černé postižené kulhavé kočky, jiné a různobarevné kočky, bažanti nebo králíci. Ne vždycky, ale lze v tom vysledovat jistou kadenci. Zajímalo by mě, čím jsem pro ně přitažlivý a proč mě chtějí svést z mé stezky života. Mě se jim zmást ale nepodaří. Četl jsem Rozpravu o metodě, takže vím, že i kdyby se jim náhodou podařilo mne zlákat do temného lesa, musím se vydat přímo jedním směrem, nezávisle na tom, který to bude.

Viděli jste včera superstar?

2. května 2011 v 9:57 | Dement
Romantický snílek je opět tady. Budu mluvit o diskontinuitě dimenzí reálnýho a virtuálního světa v rozšablonovaný lidský identitě. Tak, jak ranní rosa sedá v těchto jarních dnech na trávu u chajdy na Šumavě, je ve mě něco.
Přestal jsem snít o holce s čokoládovejma očima. Jako odvykač jsem si pustil Karlíkovu továrnu na čokoládu. Zapnul jsem a vypnul svůj účet na sociální síti. Zatím třikrát jsem vyfotil 3/4 roční cyklus jednoho známýho pod oknem, kterej tam na mě čeká vytrvale, ať je podzim nebo zima. Hodněkrát jsem se ztratil mezi řádkama a je ve mě pořád "něco".
Upadnul jsem do světa Munduruků, žijících v oblasti řeky Amazonky v Jižní Americe. Descartes mi pověděl o nejistotě bytí, o asketismus studia. Vypravil mne na správnou cestu zdokonalení a do ranečku mi napakoval svět jako ořezatelné jádro. Filosof stále prodlévá ve své velké posluchárně, která zeje prázdnotou a naplňuje ji svými slovy.
Braque mi ukázal spojení trojosí světů. Le-Goff je mistrem středověku, opravdovým znalcem, když dojde na otázky nebe a země, dvojsměrného putování andělů mezi těmito dvěma celky.
A já stále ještě nevím, jsem-li naplněn? Je to vůbec ještě možné?
Hala se chlubí vystavenými záchodovými dvěřmi. Někdo je popsal vtipnými řádky. A "Správce objektu si nepřeje, aby byl majetek školy poničen", "Takhle se chováte doma?". Lidi pořád proudí. Sem, tam, sem, tam. Tolik věcí, co nestihnu. Sakra.
Když jsem si nevěděl se školou rady, táta mi říkal, ať do školy chodim jako do zaměstnání. Dám si tašku na věšák při příchodu a až budu odcházet, zase si ji vezmu. Cyklus. Pověsim se ve škole za ucho u šatnářky a až všechny přednášky skončej, půjdu se marně dobývat do zavřený auly.

Potkani

20. dubna 2011 v 12:38 | Jsem to já








Poslední snímek je setkání třetího druhu. Dva potkani na sebe koukají přes železné mříže klece. Zde se jeví jako příhodná paralela vězněného muže a "svobodné" milenky. Jenže oba potkani jsou samičky. Že by tedy alespoň lesbická láska? Tohle je přinejmenším měsíc stará fotka. A o lesbickou lásku se nejedná.

První a druhý snímek zachycuje Kočku, jak se připravuje na skok a zároveň jak skáče. Z nepochopitelných důvodů se mi snaží vyšplhat po kalhotách. Je to šplhavec a agresor nových potkanů. Je to dominant.

Třetí snímek ukazuje Kočku a Džufru. Jeden absolut mazlivec tak, jako absolut vodka je vodka. Jsou to fakt dobrý kámoši. Sehraná dvojka.

hh

19. dubna 2011 v 13:09


O Břichu

27. března 2011 v 19:22 | Ahoj
Vyfotil jsem si cykly roku. Cirkadiánní rytmy a biorytmy nechávam v pozadí, v zákulisí mýho života. Pořád. Když vyběhnu v tomhle počasí, cejtim lehkost. Je důležitý, co mam na sobě. Ale jsem rozhodně volnej jak pták. Splácim dluhy svejm genům a svýmu tělu, který když nemá pět hodin tejdně pohyb, chátrá. Cejtim to na svym břiše. A nic nemá na suprovou vůni jara, když člověk vyjde z venkovních dveří a nadechne se, ve městě čim dál hůř. Je to ale něco interního, něco co se nedá přezně vymezit pojmem smog nebo prachový částice. Je to něco jako genius loci. No prostě běžim, dokud můžu. Čistá svoboda. Orel Mattoni. A sodovka v hospodě. To jsou moje dni, z nichž některý žiju jak benediktinskej mnich. Poslední dobou stále víc objevuju nekonečnou truhlici vědomostí, jako zakopanej poklad, kterej nebyl dekády k nalezení. Občas něco vykopu, kopu stále hloubš, moje mozkový buňky cejtěj progres.

Někdy se mnou běhaj taky psi, kterejch se lekam. Sídliště je roztodivná mozaika keců, psů, živejch, neživejch, polomrtvol, ale hlavně těch jednoznačně neživejch architektonickejch prostor, který toho hodněkrát namluví víc, než lidi běžnýho formátu. Cesta mi ubíhá a já potkávam. Kejvam si do rytmu. Ne, na to nemam čas, ale na přemejšlení při tom neni čas. Třeba machruju. Jednoznačně je to ale manifestace pohybu, kterej tak miluju. Je to pojítko se zvířecím světem. Je to pojítko s přesahem do minulosti. A je to investice. To si dobře uvědomuju. A moje břicho narůstá.

Metodika učení

15. února 2011 v 10:21 | Ondřej
               No, dobrý, a co z toho mam? Bolavou hlavu, která je na sračky, rozházená jak střepy den před zkouškou. Zejtra mě přednášková místnost přivítá. A ve mě bude jistota. Vezmu si oblek a půjdu reprezentovat svojí rozmrdanou hlavu.

               Zastavil jsem se těsně před cílem, před poslední kapitolou, kterou zbývá zopakovat. Etnicita, menšiny, rasa. Takže i rasismus a tak. Ale je mi tak blbě, že už jí nejspíš ani nestihnu. Moc často jsem sedával ukázněně u svýho stolu a lil si to do hlavy. Moje působiště - muj pokoj - byl až nadměrně využíván. Přemejšlim, co bych dal za tak klidnou, pohodovou a útulnou místnost, která by se lehko mohla stát něčí mučírnou při přihlédnutí k okolnostem, k nimž by ji využíval. A stejně jsem v ní spokojenej. Jak málo ke spokojenosti někdy stačí. Debilní noťas, poznámky, psací potřeby, pár sešitů a látka k opakování, která látá mojí hlavu na cucky. Jsem rozleptanej. A to tím víc, čím si to namlouvám.

               Je to pro mě zvláštní situace. Za uplynulej půl rok jsem strávil doma asi tak 89,9% veškerýho času, kterej jsem tady na tom světě měl k dispozici. Nikdy jsem nebyl takovej. Sám se překvapuju a učení (vědomosti) na mě fungujou jako dvojsečná zbraň. Jednim máchnutím se zdokonaluju, další ve mě vyvolává reminiscence. Rozpřáhnutí mě stojí energii. Možná strachová reakce. A možná jsem se v děství na dlouho zaseknul u Golden Axe. A to jsem dračák nikdy moc nemusel.

               Reproduktory jsou potegovaný. Na áčtyřky nalepený místo podložky pro myš si čmáram blbosti, který musim následně kvůli odvádění pozornosti mazat, kamuflovat a odstraňovat gumou. Dělam to z nudy, netrpělivosti, rozmrzelosti, abych zabil čas během učení, kterej musim vynaložit poctivě ať chci, nebo ne. Ať zabíjim čas, nebo ne, neošidim nic.

               Na druhý straně stolu mam papírek - áčtyřku, zpřehejbanou snad na šestnáckrát, celkem důmyslnym způsobem tak, aby mi vyzbyl útlej proužek papíru, kterej můžu opakovaně ohýbat různými směry, abych si mohl zaznamenávat časy učení. Učim se zpravidla čtyři hodiny denně. Ale učim se efektivně - když zrovna nezabíjim čas, důsledně si opakuju věty k naučení. Prostřednictvím mechanického opakování si je přesunuji z krátkodobé paměti do dlouhodobé.

Kam dál