Listopad 2009

Článek 2

23. listopadu 2009 v 20:41 | Ondřej
Kam jdem, kam směřujem.. zněl text toho tracku. Neuvěřitelně unylá melodie za ještě unylejšího, otřepaného doprovodu rappera. Digitalizací myšlenky ztrácejí na hodnotě. Co bylo jednou vyřčeno, bude vyřčeno znovu. Myslíte si, že je klíčem mlčení? Ale rétorické schopnosti, přednes, výrazivo musí být ostřeno, náš jazyk musí být pěstěn. Přitahují nás zjevně protiklady, zvláštnosti, neortodoxnosti. Něco, co je jiné má zástěru utkánu z tajemna. To tajemno pak působí jako noční lesní pěšina, na kterou jste se vydali v rámci splnění cíle bojovky, kterou pro vás zorganizovali vaši vedoucí na letním táboře.

Něco, co je obvyklé nemůže být přitažlivé. Reklamního billboardu si také nevšimnete jen tak, i když je vaše pozornost co se právě obřích reklamních ploch týče značně oslabena, protože je přesycena. Moc vody rostlinám škodí. Moc vody - moc vláhy - moc vláhy - špatné podmínky. Špatné zůrodňování - žádná úroda.

Existencí jsoucna už se zabývalo hodně lidí. Dělá mi opravdu problém přečíst si knížku, kterou mi někdo doporučí. Kdybych měl jmenovat jednu z věcí, které mne opravdu iritují, je to doporučení knížky. Nějak se mi to zažilo. A nehodlám ustoupit. Knížky jsou pro mě svatým poselstvím. Zřejmě. A víc už o tom nehodlám psát.

Co třeba otázka psaní smajlíků? Někdo mi tvrdil, že psaní smajlíků je pro muže podřadné - že se to nedělá. Otevřu FB a první co na mě vyskočí, je mužský autor s příspěvkem olemovaném smajlíky z obou stran. Myslím, že by se dala zavést celá filozofie smajlíků - některé agresivní, jiné přehnaně milé - a zařadit je do různých kategorií. Zabilo by se tím spousta času mezitím, co lidi denně tráví čas děláním sraček. Když by byl někdo ochotný to dělat, jakože jsem si tím stoprocentně jistý, proč ne? A na druhou stranu proč ano?

Nepsal jsem sem nějaký čas. A ani mě nehne osvětlovat proč tomu tak bylo. Serou mě zbytečné otázky. Mám rád svůj stůl. Jistota šílenosti je nenormálnost. A já jsem zkurvil lampičku. Černou neživou bytost, která mi svítila na cestu při procházkami listem, psaným slovem. Na smeťáku ji to mrzet nebude. Nesloužila dobře - jako kuchař v autodílně. Jak jsem tý sračce jménem Kentaur mohl věnovat dvacet stránek?

Zjistil jsem, že v mojí školě se nacházejí voyérky. Netušil jsem, že toto pro mne donedávna neznámé slovo lze přisoudit i ženským bytostem, ale je tomu tak. Při návštěve toalet ve druhém patře (nutno dodat, že jsou situovány velice nešikovně) jsem oknem uzřel osobu asi tak o patro nebo dvě výše, sledujíc právě prostor, ve kterém jsem se nacházel. Není nutno udávat detaily. Smála se. Co to má znamenat? Poté, co jsem jí dal zřetelně najevo, že jí vidím, že je odhalena, zdála se namísto očekávatelnějšího okamžitého zmizení naopak povzbuzena. Vypadalo to, že v ten moment sleduje s o to větší vášní. What the FUCK? Budu si muset zkontrolovat plán školy, s kým sousedíme.

Článek 1

23. listopadu 2009 v 20:15 | Ondřej
Dokážu si živě představit, co vedlo prezidenta k tomu, aby sepsal deník z cest po Peru. Chápu ho. Člověk s hromadou životních zkušeností, a přece okouzlen krásami nepoznaných krajin. Není důležité, pokolikáté člověk někde je. Důležitá je síla prožitku, která souvisí s tím, jak se člověk v daných okamžicích cítí. A právě to souvisí s další plejádou věcí.

V nedozírném oceánu, dalekém jako sám Pacifik, nacházíme se každý den, každý týden, rok i měsíc na křižovatkách. Z adventního kalendáře s nekonečnem okének vybíráme stále ty stejné kusy. Potřebujeme rozšiřovat obzory, seize the horizons. Je zajímavé, že ve městech žije tolik lidí, ale málokteří se impulzivně baví s kýmkoliv, kdo jim přijde zajímavý.

Nebavíme se spolu, přijdeme si vzdálení. Etiketa tak nějak nepovoluje bavit se s neznámým člověkem na ulici vzdor rozumu. Čísílka mi někdy přijdou doslova zavařena v mozcích jako čárkové kódy na zboží. Kéž by tenhle model něco vystřídalo jako Edisonovu žárovku - ale v dobrém.

Chci říct, že tenhle přístup je nezdravej. Vede ke schizofrenním náladám ve společnosti. Lidi mají málo lásky v porovnání s tím, kolik na ně městský styl života kupí stresu - samé uzávěrky, termíny, ordinační doby, zavírací časy... Nejeden člověk už se z toho všeho zbláznil. Myslíte si, že je možné naordinovat na duševní potíže vakcínu jako na prasečí chřipku?

Lékem může být alkohol, cigarety, drogy - to jsem vyčerpal věci, které vás s sebou (s výjimkou tabáku) většinou stáhnou směrem dolů. Protipólem musí být sport a rozvoj duševních dovedností. Z čeho si myslíte, že čerpá energii sedmdesátiletý děda, který se nedávno vydal na Everest? A z čeho jeho stejně starý kolega dlouholetý kuřák nesportovec? Některé věci se jeví tak jasně a stejně nakonec matka příroda ukáže správný směr událostí. Nejsou důležitá jména ani data, důležité jsou vybrané skutečnosti a míra jejich zapamatování. Historie je jednou z věcí, které nás drží při životě.

O jednom člověku (jmenuje se Špaček), jsem kdysi slyšel, že dělal jednu dobu mluvčího prezidentovi Havlovi. Jedinému prezidentovi. Mému prezidentovi. Dal o sobě mimojiné vědět i seriálem s názvem Etiketa (nevím, jestli je to přesně), kde vyučoval základy této dovednosti. Ve vybraném oděvu se vždy vmísil do jakoby "pozastavené" společenské scénky, příkladové scénky a podal fundovaný komentář. Vždy věděl, jak se zachovat, co říci, jak reagovat, co je faux pas atd. Pointa? Samozřejmě: Nedávno jsem ho potkal na ulici - vypadal jak trhan! Nikoliv, tuším, že pracuje pro vládu.

Zkouška mikrofonu

17. listopadu 2009 v 16:43 | Ondřej
Zkouška mikrofonu

mokřadno ve stínadlech dnes
vzít rozkoš za ruku a prochodit s ní městem
v Mikulandské, na Perštýně i Národní, lidé unikali oknem
snažíc se za ruku či v kordonech mocí proklestit

těch míst je víc, která tajemství střeží
byly toho plné hospody a flétny o tom zpívaly
návštěvy ze zahraničí, dopady ran a obušky při tom tančily
kdo utekl, kdo byl obráncem, na tom už dneska ztěží záleží

veteráni z poslední války dali si na hřbitově dostaveníčko
vzpomenouc na jejich život jediný, dávají všanc ten druhý
stojí hrdě a majestátně, dávajíc si polibky na líčka
červené barety na hlavách, na klopách barevné stuhy

nad hradem ta vlajka nevlaje
musí ji někdo jiný vyvěsit
zmizela cenzura a partaje
naít správný pól je někdy těžší než míč do koše zavěsit

Requiem

14. listopadu 2009 v 10:57 | Ondřej
Polovina včerejška se nesla v pozitivním duchu, druhá v negativním. Aby posranosti nebylo málo a abych si "nemyslel", rozhodl se můj mp3 přehrávač, že se na mě vysere. Tak dlouho jsme spolu spolupracovali, tolik jsme spolu prožili. Uvědomuju si, že mě k němu poutá citová vazba. A teď tohle. Prostě rezignoval a to ještě způsobem nad vrchnost honosným.

Tloušťkou odpovídá krabičce od zápalek, je jenom o něco delší. Je rozdělen na dvě části - USB část, která se dá vysunout a pak znovu zasunout do části přehrávače.

Úmrtní list:

Značka: Creative (jež považuji za 100% kvalitu)

doba používání přístroje: 5 let (!!!)

Vážení a milí přítomní,

s lítostí v srdci vám oznamuji, že přístroj Muvo USB 2.0 MP3 (512MB) Player již není mezi námi.
Na své cestě životem mne provázel a já doprovázel jeho. Doprovázel mne jako Vergilius
Danta, jako Simír Gerchána, jako Bob Bobka, jako Pes Kočičku, Ondřej Slanina Filipa Sajlera, vůně kosmetické oddělení, pes svého pána, světlo města.

Odešel náhle, nepozorován, zatímco jeden den se mnou s obvyklou nonšalancí komunikujíc, druhý den již netečný, se svým červeným světýlkem namísto zeleného odepřel mi zřejmě navždy přístup k jeho obsahu. Vzpomínám na minuty nudy, které jsme spolu trávili cestujíc nebo jinak se pohybujíc. Dávkoval moje uši vší hudbou, kterou jsem proposlouchal - Deadline, Lettek, Okktekk, Sto zvířat, Yellow Umbrella, Indy a Wich, Polemic (to jsem objevoval...), Discipline, PSH, Army of the Pharaohs, Loop Troop, Kontrafakt, LA4, Kano, E2, Emdee, Esoteric, Evidence, F.A.S.H.A.W.N., Jedi Mind Tricks, Promoe, Mobb Deep, Wu - Tang Clan, Hugo Toxxx, Cunnynglynguists, The Game, DJ Premier, The Doors, UGD, Rasco, Q - Tip, Drvivá Menšina, DMX, Kapitán Láska, Ice Qube.... ... ... ... ... ...
Vzpomínám si na ten moment, kdy jsem si ho pořídil. Jel jsem přes celé město kamsi na konečnou. Tam, ve výkladní skříni, v tom obchodě, na mě zíral se svou dokonalostí - kup si mě, jakoby říkal. Já jakoby obluzen jeho silou rovnající se síle Prstenu, musel jsem ho mít. Následnou cestu jsem už ani nevnímal. Hřálo mě u srdce, že ho mám, takže jsem dokázal pláchnout revizorům. Vystoupil jsem s nimi a když jsme stáli na peróně, využil jsem chvilku jejich nepozornosti - nastoupil jsem zpět. Dveře se zavřely a já jim ukázal, že jsou jedničky.

Uí Uí, to byly krásné časy. A teď tady nejsi.

Příběh z Bradavic

12. listopadu 2009 v 18:52 | Ondřej
Smrákalo se nad Bradavicemi...

Kolem školy to pulzovalo magickou energií tak, jako ostatně každou středu i každý pátek. Mozkomorové hledali svá útočiště. I tu se pojednou hradní pán Václav zvedl ze svého lóže a pravil svému podkonímu Knížeti (Václav své sluhy s oblibou tituloval Kníže, Arcikněz, Papež apod., - údajně tak činil, aby se alespoň nějakým způsobem vytyčoval nad evropské mravy, v pozici, kdy ho Evropa bere jako svého pohůnka): "Kníže, sedlej koně, pojedeme do terénu na krátkou vyjížďku".

Zanedlouho se hradní brána jako sezam otevřela a přes hradní můstek si to po lesní cestě cválali dva statní šemíci s mocipáni. Vepředu Václav, který si připadal jako Karel IV. na loupežné výpravě a pár metrů za ním mrtvý Kníže (u knížete mrtvý=spící, poněvadž kromě halasného chrnění nelze rozeznat rozdíl). "Přidej Kníže, už tam skoro budem", zaplašoval Venca veverky. Schwarzenberg se svalil z koně, odkutálel se do říční nivy, ve kteréž se v leže s otevřenou hubou, do které mu počala proudit voda zarazil o kmen.

Byl to výlet mocipána, který nedávno vydal svou zemi napospas Evropské správě - té, která má zotročit jeho zemi, vymítit veverky a zakázat alkohol v parlamentu. Václav si potřeboval odpočinout, to bylo také důvodem jeho cesty. Cílem cesty bylo jezero asi 4 kilometry od hradu. Když se k němu zmíněná dvojice v devět hodin večerního času (po 8 hodinách cesty, oživování sluhy, popíjení z pramenů, flusání o závod) dokodrcala, padla znavena na břeh.

"Divná to žába!", křikl Václav. A opravdu - u břehu sedělo prapodivné zelené stvoření podobné žábě lidské velikosti. Mělo hubu dokořán a čpělo vodu. Bylo tak odporně slizské. Mělo černou pěšinku, postavu ne zrovna štíhlou (spíše naopak)... připomínalo trochu buldozer... hmm hmm... prdy z této položáby lítaly jako o závod (pozn. autor: obdoba vulkanické aktivity je aktivita rektální). Až najednou někdo zvolal: "TO JE PAROUBEK!" Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, všechno šlo ráz na ráz. Paroubek - v obličeji rudý chrlič, pojednou vyskočil ze své travnaté lože, ze které v dřepu po dvěstě let dštil anální výpary a vyběhl jako srnka do polí i přes svou absolutní nadváhu. Jako poslední z něj byla vidět bradavice. Než zmizel z dohledu, ukuchtili si naši hrdinové na grilu večeři.

Cinky linky, cinky linky. Čert vyletěl z elektriky. A Paroubek od jezera, přijeli páni, byla to klika. Jinak, věřte či ne, byl by tam dodnes - byla by to jeho zátoka.

(omlouvám se za použité fekálie, pražská čistírna vod mi doufejme promine)

Běh

12. listopadu 2009 v 18:19 | Ondřej
Můj zadní běh je narušen.

Můj zadní běh je narušen, jsem zničen, nabourán i porušen
vzrušení ze zranění, dalo by se tomu říkat - sem tam se něco
změní a můj zadní běh je v prdeli.

Tuze smutno je mi z toho běhu, běhal jsem běhal,..
zdolal nejednu řeku.

Jak Vláďa Šmicr, skončil jsem. Nekopnu už do stromu,
nevydám se napříč Amerikou.
Jako snílek ve svých snech o ničem tonu.
Jsem exhibicionista, potřebuju plout.

Email

10. listopadu 2009 v 23:17 | Ondřej
Taky vám chodí prázdné emaily? Mě ano. Občas na ně s radostí i klidem v duši odpovídám. Někdy to nejsou pěkná psaní, jindy s očekáváním malého dítěte otevírám složku a těším se, co si zase přečtu. Od ostatních očekávám přiměřenou odezvu. Snažím se ale nebýt nikdy vulgární. Mirek Dušín zanechal opravdouvou stopu v mé duši! Zatímco si Bohouš s Dlouhým Bidlem chodili do automatu pro cigarety, já jsem si četl a rozšiřoval tak slovní zásobu.

No tak! Tenhle deník nemůže být autobiografický, tak už to pochopte!

Kde vlastně je lidská pravda? Na tuto odpověď si najde odpověď každý sám, záleží na velikosti úhlu vašeho pohledu - zorného pole. Nadhled zde určitě také hraje svoji roli. Věc, která mne dokáže dovést k slzám (smíchu) je, že si někteří lidé myslejí, že existují jasně dané vzorce (stanovy) chování, které by měl každý člověk respektovat. Jednou z těch stanov možná také je, že o "určitých" věcech "se nemluví".

Cicero, Jan Hus, Michail Chodorovskij, Jaromír Jágr, Alexander Solženicyn. Říkáte si, co mají tito pánové společného? Spojuje je minimálně místo v mojí mysli. Zadruhé je to síla slova, se kterou všichni nějakým způsobem nakládali. Někteří dobře, jiní špatně, někteří ještě stále nakládají...

Je trapné psát prázdné články. Když nemá člověk co psát, psát by neměl. Když nemá člověk co řict, mluvit by také neměl? Měl, ale jen podle určených stanov. Za slova se dávají body a dle bodů pak prospíváte/neprospíváte v obecném povědomí. Na světě je jeden velký žebříček, který určuje kolik slov a jak často používáte - měří vám slovní zásobu. Vulgarismy ukládá do "černé skřínky" a eufemismy vám započítává jako dobrou karmu.

Zlo a dobro. Abstraktní pojmy. Co je pro koho zlo a co je pro někoho jiného dobro? Pro každého znamenají tato slova něco jiného. Pro někoho je peklo například jenom směšným výjevem z pohádky, kde figuruje několik červených vousatých poloskřetů s ocasem, kteří topí pod kotlem, ve kterém stejně vaří jenom zeleninu. Viděli jste princeznu ze mlejna? Mě budou výjevy z ní strašit ještě hodně dlouho. Melodii, která se filmem táhne, si moje chuťové buňky spojily s koprovou omáčkou, koprem a svíčkovou (což je mimochodem nejvyšší stupeň pohrdání).

Pro někoho jiného znamená dobro konat dobro ve volném čase. V jídelně jsem nedávno potkal dvojici pánů. Jeden vedl druhého za ruku, protože měl zrakové postižení. Pomáhal mu se vším - vzít si příbory, tác, vyzvednou oběd, usednout, objednat si oběd na příští den atd. Tomu člověku jsem vnitřně hluboce smekl. Jaké bylo pak překvapení, když jsem šel po chodníku ulicí od jídelny a zmíněné duo mě předjelo. Ano, předjelo. Zdravý z dvojice se rozhodl, že svému druhovi o to víc zpříjemní život, když obstará kolo pro dva a budou na něm společně cestovat. Tomu se říká obětování. Je hodně takových lidí mezi námi. Ale daleko méně těch, kteří si na ně najdou čas.

Dnešní společnost je svým způsobem krutá. Projevuje se to i ve vztahu k handicapovaným lidem - jsou jakoby schovávání, deportování z našich očí do ústavů a léčeben místo integrace.

Je dobro a zlo. Záleží na vás co si vyberete.

Ticho

10. listopadu 2009 v 22:50 | Ondřej
Chci říct, že ticho je fakt důležitej element k soustředění i jinak. Někdy na konci dne mám pocit, že si mysl potřebuje odpočinou. Myšlenky se hrotěj jedna přes druhou, mysl je jak splašenej mustang. Tohle přirovnání jsem si někde přečetl a přijde mi docela trefný. Je víc způsobů, jak si uchovat klid mysli nebo ho navodit. Na každý z nich potřebujete klid.

Klid je v lese u potoka. Člověk si sedne do trávy a poslouchá. Člověk z města je ale moc zatíženej hlukem, a tak moc dlouho sedět nevydrží. Je jako u vytržení - každou chvílli podvědomě očekává auto vyjíždějící zpoza stromu nebo tón esemesky. Ve korunách stromů hopsají zrzavé veverky - jsme nízko, ty černé by sem zabloudily jenom vzácně. Četl jsem, že do Krkonoš se vrátil Rys Ostrovid. Pokud by tomu tak skutečně bylo, byla by to dobrá zpráva.

Dostává mě síla tý obrovský masy, na který leží naše civilizace. Někdy mi přijde, jako by se všechno odvíjelo jenom od toho. Miliardy let vývoje, evoluce, vývoj společnosti, vývoj rostlinstva, formování Země jako tělesa - to všechno si vzalo svůj díl v mnohasettisícileté skládance a přesto je jen nepatrným zlomkem.

Zkoumat planetu je záslužný čin. Jednodušší je to směrem nahoru. Směrem dolů vás nečeká nic než peklo a zvyšující se teplota; zeptejte se horníků. Nejhlubší vrt, jaký se člověku podařilo vyvrtat sahal do hloubky dvanáct kilometrů.

Mám v ruce mocný klíč.

9. listopadu 2009 v 17:09 | Ondřej
Držím v ruce mocný klíč. Otevírá brány od nozder vzácného živočicha. Jak ho jednou spatříš, už nedovoláš se života. Nozdry jsou zbraň. Horší než atomová puma. Jdu po ulici a ptám se živočicha: "To je atomová bomba?", leč nedostává se mi odpovědi. Zřejmě měl namířeno jinam, do "lepších" končin. Anebo mu zrovna končila směna a on se nechtěl "jen tak" vyčleňovat z bažin anonymity.

O čem tento text vůbec je? Je o něčem. Anebo o ničem, nechám vám na výběr. Pokud by se mě někdo zeptal na můj názor, řekl bych, že nic není o ničem. Šetřím si nápady na lepší časy. Věděli jste, že existuje nerost, který se jmenuje Peléiny vlasy? Ano nebo ne? To je jedno. Vězte, že tento nerost vznikal za velmi halasných podmínek. Kdo byla Pélea a komu se proboha upsala, že přišla o své vlasy? Rostl jí tedy z hlavy místo vlasů nerost? Až vyrostu, budu mít také vlasy jako Pélea? Kdo ví, rozhodně se budu musit hodně učit. Nejdříve musím projít fází učenlivého školáčka. Pikachu se také jen tak pro nic za nic nezmění bez práce v Raichu. Tak to chodí a takový je svět.

Pokémon - všechny chytit mám! V originále: Pokemon - Gotta Catch ´em all! Světový fenomén, který zastihl a postihl všechny včetně obyvatel nad osmdesát. Co je to Pokémon? Pokémon může být malý veselý tvoreček vydávající něžné zvuky jako: "Piika, Piiika, Tchůůů", znějící a jsoucí opravdu synonymem zvuků z nějaké velmi hezké pohádky.

Pozor! Jsou ale i Pokemoni, kteří si vaši přízeň nezaslouží. Nejsou totiž dobrými pány, a pokud o svého Pokemona patřičně nepečujete, může se obrátit proti vám. Nechtěl bych mít na zahradě nakvašeného Bulbasaura. To bych nejspíše uzmul motyku a zarazil ho pár set metrů pod zem.

Omlouvám se ochráncům zvířat, předchozí rčení jsem myslel obrazně a vážně, ve skutečnosti bych na něj nejraději vzal motorovou pilu a rozsekal ho na cimp camp.

Pika Pikááá:D

Z bláta do louže

9. listopadu 2009 v 13:09 | Ondřej
Z bláta do louže. Hledám kolo, které na mokrém povrchu neklouže.
Chci jezdit po městě, ve strouze i v močálech v lesích daleko odtud.
Jenže doposud takový vynález jsem nenašel, nikdo ho nevymyslel
a tak zdáti se může, že jsme zatím bez bezskluzového rytíře.

Jít potichu. Jít v noci. Jít lesem, aby všichni pulci v potoce věděli to.
Být nemehlo a skutálet se v kotoulech ze svahu. Jít si po tom, po čem prahnu.
Pomalu tou nocí se kradu jako lasička, vloupám se do výkladu, kde mají
ta nejlepší trička. V letu mizím do kumulusů, najednou a trefí mě cvička.

Pěkná to opička. Nedělej to nebo ti to zůstane. Budeš jako Niki Lauda.
Nebo Sébastien Loeb. Půjč mi cvrčka. Nepůjčím. Půjč mi cvrčka. Nepůjčím.
V příští vteřině se s nebetyčným dílem vytasím a budu slavná celebrita. Ta,
co když prší, i když nemá deštník, je zakryta. To ta aureola. Zlatá záře
energie odpuzuje negativní částice.

Polička zeje práznotou, nebo překypuje nadrozměrnou hodnotou. Jsou
v ní skvosty světové literatury a jsou v ní braky, ve kterých je hanba jen
zalistovat. Přečteš si jich pár, setrváš jen chvíli v jejich společnosti a můžeš
si dlouhý bílý vous na bradě pěstovat. Pěstit. Vědomosti jsou jako ovoce,
které po čase je třeba sklidit.

Pseudonym

8. listopadu 2009 v 20:57 | Ondřej
Po nocích si píši deník. Možná jako Adrian Mole? Čert vem toho zpropadeného fiktivního hrdinu. Asi doufám, že si moje články jednoho dne přečtě nějaký zabloudivší nakladatel pod vlivem té nejomamnější celoživotně účinkující drogy a následně všechny moje výlevy vydá. Vydá a já budu bohatý. Jako Radek Brzybohatý.

Kdybych si měl vybrat jméno, vybral bych si něco jako Robert White, něco co zní. Při vyslovení jména Robert White si představím dvoumetrového businessmana v bílém obleku jak usedá do Aston Martinu. Uvnitř vozu si dá nohy na opěrátko, zapálí si cigaretu Davidoff, opře se s povzdechem do luxusního polstrování a jen tak letmo pohlédne na hodinky značky Bancpain. Ručičky mu říkají, že nic nemusí. "Řidiči, vemte to přes Manhattan, ukážeme těm chudákům co musí cestovat v socce na co mí předci vydělávali". "Ano, zajisté pane, budete si přát zastavit tam jako minule? "Nikolivěk Francisi, dneska už jsem šukal."

Ano, i takhle to chodí. That´s the way, how it goes. Tak jde čas v Dallasu i jinde. Lidé jsou Mladí a nerozvážní. Někteří navštěvují Školu zlomených srdcí. Po škole jdou koukat na Baywatch nebo rovnou na pláž a čekají, až uvidí Davida Hasselhoffa (toho už asi neuvidí nikdy). A já se dál trápím dvěma slovy - Robert White.

Jeremy Collins - to je ten, který na sebe po ránu vychrstne celou lahev kolínské a lidi, s kterými pak přijde do blízkosti, od něj utíkají. Geoffrey Archer - neúnavný lučištník, ochránce Robina Hooda a věrný přisluhovač Borata. Jeremy Black je černý jako bota. Vídět pneumatiku a jeho, nepoznám rozdíl. Annie McDouglas - ta, co se zakoktává. Vyslovení jejího jména je pro ní nadlidský úkol. Atakdále atakdále.

Blog nebo blok?

8. listopadu 2009 v 20:33 | Ondřej
Poté, co jsem zde zveřejnil svou ďábleskou peripetii s kontrolory, je třeba to tu trochu provzdušnit. Je rozdíl psát pro nikoho a psát pro obec 30 000 čtenářů. Pro mě platí samozřejmě ten druhý případ.

I pro vás nadejte ten okamžik v životě. Ten, na který jste čekali. U někoho přijde dříve, u někoho později. Jsou i tací, kteří se k němu musejí probít přes nejednu překážku. U mě nadešel před chvílí.

Právě jsem vykonal jednu z nejdůležitějších věcí vůbec - !!OHOLIL JSEM SE!!

Abych pravdu řekl, trvalo to celých dvacet minut a výsledek nic moc. Když si konečky prstů přejedu od skráně dolů, stále ještě nahmatám jemné licousy. Čert aby vzal tu zpropadenou věc jménem holicí strojek. Je to ve skutečnosti krabička zla. Potměšilejší než Jan Potměšil a hodnověrnější než Jan Přeučil. Spikla se proti mě ještě se svými břity a hodlá mě zabít. Neměl jsem si ji kupovat. Teď bude znamenat mou zkázu.

Zatím ale ještě ne. Tajně me zapykává schovaná v igelitovém sáčku tam, kde leží - to jest na bedně s vinylovými deskami. Ta bedna je ze světlého dřeva a pykání se od něj krásně odráží. Budí mě ze spaní. Krabičky se ale nemohu zbavit. Ta krabička se jmenuje Jumanji.

Robin Williams

Jak jsem zdrhal revizorům

8. listopadu 2009 v 12:03 | Ondřej
Tato událost se mi stala v létě tohoto roku. Následující článek jsem psal okamžitě po incidentu, a proto, prosím, omluvte jeho formu.

Hot shit from da streets

jedu na tramvaji a sem s kamosem domluvenej ze se sejdem a dame si libovou pizzu, jenze tri zastavky pred tim nez mam vystupovat si zadnej revizor nenastoupi, aspon vizuelne..tramvaj se rozjede a dva zatim nenapadne vypadajici typci vytasej placky a začnou čekovat....

a tak dále a tak dále... zatim vše sleduji s povzneseným úsměvem sledujíc revizory do té chvíle, než mi taky přirazí placku před obličej..."héé, nemám", "sem si zapomněl peněženku" ..revizor chvilku rutinně postává, "tak si vystoupíme" a na další zastávce s ním opravdu vystupuji potom, co si obrátim celý batoh naruby snad třikrát a objevím kapsy, které jsem na něm ještě nikdy neviděl.

..tak jsem tam pak s nima postával chvíli na tom ostrůvku, načež reviz vytáhl protokol a potom co odrecitoval svoje naučené kecy se me začal ptát na údaje: jméno: "XY", bydliště: "vymyšlený", "Praha XY ", samozřejmě, dodal jsem..."ale rodné číslo si nepamatuji..

...reviz dovyplnil poslední zbytky protokůlku a stejně jako předtím mi pohrozil zavoláním policie, což by mě podle něj vyšlo dráž a jako druhou variantu nabídl, že ho budu následovat na služebnu osobně... na obojí jsem reagoval dosti zdrženlivě, odpovědi typu" Já to tady moc neznám", ho příliš z míry nevyvedly, zatímco já už jsem začínal tušit, co bude následovat...

se slovy "Tak já se ještě jednou podívám, jestli jí nemám", jsem si nepozorovaně nastrkal do batohu věci, co jsem měl po kapsách - mobil, peněženku, klíče. tento rituál jsem dokončil..ale s příchodem druhého revize, který se do té doby schovával někde jinde(??), možná přijel tramvají, těžko říct, každopádně už tam byli dva, jeden s žabácky zelenou bundou a druhej, kterýmu příšerně táhlo z držky... každopádně reviz reagoval na tuto mou aktivitu značně pozitivně: "No jasně, se klidně podívejte!" rozzářily se mu očka, "Vždycky je lepší se podívat, člověk se někdy nepodívá pořádně", narážel na mantinely mé potencionální posranosti.

..nicméně už mě to přestávalo bavit a tak jsem se odhodlal k činu, ale dost nejistě a tak tomu zmrdovi nedalo moc práce chytit mě za poutko u batohu a prohlásit "No to snad ne, tohle, to vůbec nezkoušejte" a ten druhej mu přizvukoval.

v reakci na můj pokus o úprk se jal mne znovu přesvědčovat, že to nemá smysl, a oba se postavili tak, aby mi znemožnili útěk...opepřili to další várkou mravoučnejch keců, pak zaštěkal pes, přijela tramvaj a já vyběhl přesně v moment, kdy přijížděly auta směrem zezdola od náměstí...

...docela jsem se divil, že můžu i po druhotným výronu v koleni naplno běžet a tak sem vysprintoval co mi síly stačily, úplně naplno a běžel jsem dolů ulicí v protisměru tramvaje, přičemž jsem křičel, že jsou to čuráci.. po zhruba 80 metrech jsem se ohlídl a jeden z revizů, ten v tý zelený šusťákovce vysprintoval za mnou,..minul jsem skupinku mladejch lidí, který se smáli, asi slyšeli, co jsem před chvílí řval...

...nezapomněl jsem je znovu upozornit na to, co si o revizorech myslím a zaběhl jsem za roh, běžel dál, mohl jsem se v běhu schovat za lešení, který bylo po levý straně ulice, která se větvila na tři, no možná už je to trochu nudný, prostě jsem zaběhl za roh, kde mě schoval takovej pohodovej týpek..

..zamknul dveře a vyšel ven, já se za ně schoval, byly dost průhledný, jenom tam byl takovej ten dolní panel vyplněnej a tak jsem se vtisknul vleže úplně až za něj kdyby něco, reviz prošel kolem a já ho pak už jenom viděl jak odchází opodál ale už to bylo bezpečný, tak jsem se s týpkem rozloučil a poděkoval jsem mu. Ulice prahy byly zase jednou svědkem incidentu, který se mi zaryl hluboko do duše.

mission accomplished))

Plytkost

7. listopadu 2009 v 16:57 | Ondřej
Psát je neobyčejně relaxující. Není to obtížné jako některé jiné věci. Připadám si jako jedna ze dvou kamarádek, které se jeden rok neviděly. Psal bych, psal. Ale musím jít dál. Nemůžu celý život jenom psát. A ani bych nechtěl. Stále něco sdělovat. Šel by v tom utvořit rekord: člověk, který pořád jenom psal a nakonec se upsal. Upsal ďáblu.

Odstavce. Písmena a slova. Čas, záclony, stůl, nic. Písmo. Písmo. Sláva písmu. Sláva slovům. Slyšel jsem, že už nebudou žárovky. Čím budeme svítit? Svíčkami? Žeby návrat do starých časů Artuše a jeho družiny, hurá na koně a vstříc temným hvozdům, v jedné ruce uzdu a v druhé pochodeň? Někdo mi řekl, že mám bohatou představivost.

Bylo to jednou v létě, když všechna světla v mojí ulici najednou zhasla. Bylo zvláštní vidět ji ponořenou ve tmě. Vypadalo to, jako by vypukla válka. "Apokalypsa", říkal jsem si. A máte to, pochybovači. Vyklonil jsem se z okna a koukal kolem. Podíval jsem se doprava a z vedlejšího domu, rovněž vykloněn z okna, pozoroval to dění můj spoluobčan - postarší prošedivělý chlápek, který když mě uviděl, stáhnul se o něco ve svém vyklonění blíže k domu. Asi byl plachý. Jako František Koudelka.

Ve světě se tomu říká "Blackout." Člověk může sledovat, jak marná by ve skutečnosti bez světel byla ta naše "městská civilizace". Město je totiž bez světla v noci šíleně ponurým, chladným a tajemným místem. Blackout se stal v ´79 i v New Yorku. Místní obyvatelé ho tenkrát využili k obohacení svých domácností o pár drobností. Policie byla šílená, pozatýkala spoustu lidí a myslím, že bylo i pár úmrtí. No jo - vraždičky. To by bylo něco pro relaci televize Noha.

Řeknu vám, co je bohatství.

7. listopadu 2009 v 16:38 | Ondřej
Vlasy. Tělo. Pohyb. Zrak. Krása, která je nevyzpytatelná. Nápad. Oči. Zrak. Mít co sdělit. Mít za kým jít. Mít kam jít a neztratit se.

V měřítkách bohatství se často lišíme. Země Afriky je na některých místech (jako je třeba Sierra Leone) například bohatá na diamanty. Ty se ale vykupují krví. Bohatství se rázem stává veličinou, která dalece překračuje hodnotu smyslu našeho bytí.

Nepohlížíme na sebe jako na zástupce stejného druhu, nýbrž jako na konkurenty nebo nepřátele. Možná, že je to dané i zvyšujícím se počtem obyvatel na planetě. Pokud je ale řeč o Africe, poměry tam se nedají posuzovat dle obecných měřítek. Afrika je pro mne synonymem pekla.

Jistě, každý chce něco vlastnit. Touha po majetku je bezbřehá. Pracujeme, abysme utráceli. Utrácíme, aby jsme se měli dobře. Je to tak? Proč se nemůžeme mít dobře bez toho, abychom se na tomto procesu podíleli? Základ kapitalismu, společnost musí nějak fungovat.

Ukrajuji tenkými řádky nepopsaný list papíru. Zabíjím les. Každé slovo, ba co víc, každá slabika, každé písmeno je jako odhození plechovky do lesa. Les úpí, sténá obtěžkán mocnými břemeny našich bezohledných činů.

Mám psát o fotbale.

6. listopadu 2009 v 23:11 | Ondřej
Chtěl bych se vyhnout veškerým stereotypům, objevujících se v literární (ne)činnosti sportovců/autorů od Spojených států amerických přes Afriku po Nový zéland. Společným znakem je vášeň pro nějaký sport a prostředkem "upocená" forma zpracování, budící u čtenáře dojem, že článek byl psán v době někde mezi poločasy nebo sety. Je to smutné, ale opravdu se to tak může jevit. Jsou to lidé, kteří by o sportu, jenž je jejich životní prioritou, měli dokázat podat to nejautentičtější svědectví, ale přesto ve většině případů zaostávají výkladovými schopnostmi.

Nikdo mi nevymluví, že sport není droga. Stačí se podívat na některé vrcholové sportovce - ať už z Česka, Slovenska nebo třeba Ázerbajdžánu (příležitost jsme k tomu měli například minulý rok při konání OH v Pekingu) - sport z nich doslova čiší. Příkladem může být i bývalý hráč francouzského fotbalového národního týmu Emanuel Petite. Nedávno jsem shlédnul dokument, ve kterém se objevil a bylo pro mě překvapením, že se tento brilantní hráč dlouho potýkal se závislostí na marihuaně. Nakonec se vyléčil, ale popisoval, jak nebylo dne, kdy by si nezapálil "brko". Spekuluje se, že problémy s drogami byly spojeny s úmrtím jeho bratra, který zemřel na fotbalovém hřišti.

Dokážu si představit, co fotbalisty táhne na fotbalové hřiště. Může to být totiž skoro cokoliv - vzpomínky na mládí, na dětství s balónem, na úspěchy nebo motivující nezdary, chuť vítězit, touha po slávě, chuť si zasoutěžit. Úplně obyčejným pojítkem k fotbalu může být i estetický dojem celé hry - zahrát si na krásném zeleném hřišti, kde je všechno jasné - ne jako v životě. Ve fotbale je všechno přesně nalajnováno. Když padne gól, tak padne gól. Když je faul ve vápně, penalta buď je pískána nebo není. Taková jsou pravidla, a kdo s nimi nesouhlasí, má možnost se nechat vykartovat. To je ale tak všechno. Fotbal je příšerně jednoduchá hra a možná právě proto si většina lidí myslí, že jí rozumí.

Klasická "sobotní" hospoda - přenos "čétéčka" z ligy a hosty zaplněná místnost. Každý je král, každý je vítěz. Lokál je plný chlapíků s pivními pupky, kteří vypadají, že o balon v životě ani nezakopli, ale podívejme se, na teorii fotbalu jsou hotovými odborníky! Neříkám, že každý je takový, ale přijde mi, že taková je obecná "česká" nálada ve společnosti - když někdo něco umí, je na výsluní, je potřeba mu to opalování řádně znechutit. O tom ostatně svědčí i úspěšnost a prodejnost bulvárního tisku.

Řekl bych

6. listopadu 2009 v 22:25 | Ondřej
Řekl bych, že nejvíce lidí používá internet v pozdních hodinách, jako je třeba tahle. Po dni ve škole nebo v práci se společensky unavení lidé vrací do svého hnízda a hledají do čeho by píchli. Někteří lidé hledají na internetu životní lásku, jiní přátele, kamarády na sport a tak podobně. Nehledají se jenom lidi, nýbrž i předměty. Internet poskytuje mnoho. Proč vám to ale říkám? Odpověď je jasná - protože mě to napadlo a zrovna nemám o čem psát. A aby řeč nestála, musí se něco dít. Show Must Go On.

Mohl bych vám zde vyprávět svůj denní program. Opravdu bych mohl. Je to v mé moci. Jsem svým pánem, pánem svých dní a svých momentů v životě. Právem říkám svých. Chci, aby to tak zůstalo. Možná, to nevylučuji, jednou přijde den, kdy se můj blog rozplyne plytkostí. Jako Facebook. "Dneska jsem si uvařila večeři, mňamy mňamy, pojte se mnou někdo ven!!!:-)", "Ondřej Růžička je šťastný, právě se vrátil zvenku a těší se na zítřek." nebo "Bože, já sem taková kráva, neměla jsem tam nikdy chodit".

Až se tak stane, upozorněte mě prosím na moji povrchnost. Nemůžu si pomoct, ale všechno co Facebook je, je povrchnost, ubohost, trapnost, kýč, blbost. Degradace lidského faktoru. To jsme jako lidstvo klesli tak hluboko, že hledáme radost ve virtuálním světě? Kolik z těch lidí, kteří jsou na internetu v komentářích nejaktivnější je v realitě zakřiknutých? Je na místě těm lidem sdělit, že internet není způsob, jak se realizovat. Internet je místo, jak zakopat svoje ego lopatou 10 kilometrů pod zem a čekat, až si ho při vykopávkách budoucí generace všimnou.

Pluk

5. listopadu 2009 v 21:19 | Ondřej
Všichni členy jednotného pluku, ženeme se za výrobou
Dosazeni jako vlásečnice na srdečním to tluku podílíme se
v touze po prosazení sama sebe občas zapomínáme na ty nejbližší
šílenec plete si šálu - až nastane zima, odí se do tmavého hávu

dlažební kostka kdysi řekla mi: "Macháčku, přestaň hledat v životě hlavolamy."
hlávy si lámy, snopy klobásy i zelí hlávku nakup na trhu.
policista ať jako křeček zrní dostane koblihu
já žiji ve slamu, ve slamu z chroští a listí

i liščí ohony vědí, kdo je jejich soused - je jím chléb, mléko a strdí.
co nabízí se dál? moudří nic nevědí a bludišťáka dostane Einstein
je rapu pán. na mysli nová myšlenka mi tane, váhu získá tehdy,
až ze socky smrad vyvane. až tento moment nastane, řeknu hurá.

Krádež

5. listopadu 2009 v 20:58 | Ondřej
Sedím za stolem doma, kde jinde. Tma se sem přikradla, ani nevím jak. Tak už to bývá, zvlášť v období šera, jakým podzim a zima bezesporu jsou. Chci psát o krádeži. Na mé desce se totiž již notnou dobu nachází jakýsi host, který mne okrádá. Krádež je to tím utajenější, čím je tento host běžným souputníkem mého dne. A realita je taková, že s ním spím i vstávám.

Krádež je běžným jevem ve společnosti. Bohatí se obohacují na úkor chudých. Dovolím si nyní odbočit od zaběhnutých klišé, jelikož vím, že tvrzení platí i naopak. I chudí se obohacují na úkor bohatých, jen za mnohem nepohodlnějších podmínek. Obratnost vidím na obou stranách barikády s tím, že estetičtěji zajímavějším se mi jeví příklad typu Robina Hooda. Bohatí fandí bohatým, chudí fandí chudým, napadlo mne. Jenomže k zachování rovnováhy to nestačí. Mnoho a mnoho let zpátky se na opačných březích řeky střetly dvě tlupy pralidí. Řev je úspornější než přímý konflikt a teritorium musí být vymezeno - tak to fungovalo vždycky.

Na tom místě bylo kdysi tržiště, pamatuji si to. Vstup do metra z toho známého světle modrého kamene, z jehož úpatí vás při vstupu zdraví znak pražského metra, tam stál opuštěn. Vlastně si nejsem tak jistý, jestli tam to tržiště opravdu stálo. Nejsem si jist, zda jsem tam vůbec viděl někdy někoho něco prodávat. Ale vím určitě, že tam ty známé dřevěné budky stály na zemitém podkladě. Časem "se" parcela uvolnila a dnes tam stojí jedna z těch nových moderních budov, dávajících městu lesk. Pamatuji si, jak mě máma vede za ruku.

Copa Centrum coby nový symbol Národní třídy. Duch města pomalu mizí. Tam, kde by bylo možné postavit hřiště nebo park, staví se ocelové mostrum a město se pomalu dusí. Jestli bylo centrum doposavad bez atmosféry, stavba Copa Centra je posledním hřebem do jeho rakve. To místo už zůstane jen v našich vzpomínkách. Když jsem si dával s někým sraz na "Národce", rád jsem říkával: "Sejdeme se u vodotrysku." A s oblibou očekával zvědavé otázky přátel. Výsadou jako je vodotrysk se přeci jenom nemůže chlubit každý. A já to dělal. Symbol toho místa jsem si s entuziasmem často přivlastňoval.

V létě to na tom plácku žilo. Cestou od metra vedl stánkový koridor. Ve stáncích se dalo koupit všechno - ponožky, ovoce, zeleninu, karabiny na klíče, suvenýry, noviny, pití, zámky na kolo, známky na dopis, čepice, cokoliv. A jako chlouba toho místa tam stála uprostřed krásná průhledná fontána, která jako vyhlídková věž kontrolovala prostor a dštila průzračnou vodu. Hráli jsme tam fotbal, jezdili na "fošnách", zabíjeli minuty z nudy, učili se, povídali, četli si, přemýšleli ,hleděli "jen tak" do blba, prozváněli z telefonu pomyslné oběti našich trapných her, čekali na holky... Někdy jsme prostě jen tak čekali, že se něčeho dočkáme - nějaké průrazné změny, která nás ve vteřině ochromí a ohromí zároveň, nedá nám spát a dám nám o čem přemýšlet. Třeba. Jen jsme nevěděli, že přijde tak brzy.

Ještě jeden článek.

3. listopadu 2009 v 20:29 | Ondřej
Určitě jste se s tím už setkali. Něco jste rozdělali a nemohli jste se od toho odtrhnout? Stejně tak to mám já. Když z vás proudí slova, uznáte, že je to rozhodně lepší, než kdyby z vás proudilo něco jiného - už jste si to ověřili? Zjistil jsem, že psaní je pro mě způsob vyjádření. Jasně, na mysli mi okamžitě vytane soubor přízvisek, kterých bych se mohl od mnoha svých přátel po tomto konstatování dočkat; namátkou: knihomol, šprt, posranej filozof, chytrák nebo debil. Vážené dámy a vážení pánové, lidi - to je daň, která se v Česku platí za upřímnost. Společenská nálada typu dnešní společnosti, ve které se pro kritiku nejde daleko souvisí s pozůstatky komunismu v nás. Přehnaně se vyjadřovat nebo výrazně na sebe upozorňovat se v minulém režimu trestalo, alespoň tak je mi známo z doslechu a od rodičů, kteří oba komunismus nepřekvapivě zažili.

Na druhé straně je tu moderní doba, která je otevřena všem kromě těch, kteří si ji nemohou dovolit. Playstation, mp3 přehrávače, diktafony, notebooky, mobily, ICQ, Facebooky, miliardy dolarů za Bentley, luxusní prostitutky, výlety do vesmíru, popové ikony, které neumějí zpívat, "netoví" pisálci, kteří neumějí psát, to všechno dnes lidem nedává spát a nutí je vydělávat. Nutí i nenutí, to jest pravda, ale kdo by opovrhnul možností se zviditelnit? Každý máme v sobě skrytého exhibicionistu. A já jsem si tím zatraceně jistý.

Občas mám pocit, že všechno už bylo napsáno. A někdy mám potřebu jít ven psát. Je jedno co. Kolik může být asi tak knížek na světě? A jak se dá asi určit hodnota autora? Počet stránek? Způsob psaní? Slovní zásoba? Zážitky? Věk? Někdo mi řekl, že mladí lidé se hodně ptají. Prý potřebují nalézt odpovědi na své otázky. Může za to postupné začleňování se do pracovního procesu, do kteréhož se začleníte, nemáte pak energii na přemýšlení a další otázky? A co další otázky? Co napadá vás?