Je večer.

1. listopadu 2009 v 20:47 | Ondřej
Ano, je sice večer, ale já hodlám psát o ránu. S rebelantstvím v duši, rozhodl jsem se tak. A nikdo můj experimentální text neodvrátí. I kdyby kolem mne skákalo duo Dan Nekonečný a Jan Kraus, své rozhodnutí nezměním. Jsem otrokem internetu. Tak už to bývá, že se člověk občas začne v řádcích ztrácet.
Je ráno a procházky lidem není přáno. Všichni někam spěchají a já je v duchu vidím jak pějí internacionálu, vidím je poznenáhlu se vracející kamsi za červenou plentu minulosti. Nemám rád tu dobu. Ani z doslechu. Jsem dítě revoluce. Narodil jsem se do dní všeobecného zmatku a přijde mi, že se mi to cinkání klíčů nějakým prapodivným způsobem zalíbilo. Jediné, co vím je, že od ranného mládí chodím se sluchátky na uších. Nechávám si s oblibou vyřvávat ten vyrvál do uší. A líbí se mi to.
Ranní mlha. Cvrlikání ptáčků kdesi daleko od městského centra. Děti nastupují do školních autobusů, kde šikanují slabší spolužáky. Učitelky dopíjejí kafe a natahují silonky. Učitelé vstávají z postelí a přeřizují hodinky, opouštějí své milenky. Prolhaný ředitel je zatím hluboce zachumlán v pokrývkách a nechává si zdát škodolibý sen o afričanech a sociálních dávkách. Je snad sociálem? Možná ano, ale je potud, pokud jsme sociály všichni. A to bezesporu jsme. A také volnomyšlenkáři, proutníky, vandaly, hračičky, exhibicionisty, zloději, lháři, kominíky... vím, nepřeberný to seznam. Ale je to tak. Jenom to v sobě najít.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama