Krádež

5. listopadu 2009 v 20:58 | Ondřej
Sedím za stolem doma, kde jinde. Tma se sem přikradla, ani nevím jak. Tak už to bývá, zvlášť v období šera, jakým podzim a zima bezesporu jsou. Chci psát o krádeži. Na mé desce se totiž již notnou dobu nachází jakýsi host, který mne okrádá. Krádež je to tím utajenější, čím je tento host běžným souputníkem mého dne. A realita je taková, že s ním spím i vstávám.

Krádež je běžným jevem ve společnosti. Bohatí se obohacují na úkor chudých. Dovolím si nyní odbočit od zaběhnutých klišé, jelikož vím, že tvrzení platí i naopak. I chudí se obohacují na úkor bohatých, jen za mnohem nepohodlnějších podmínek. Obratnost vidím na obou stranách barikády s tím, že estetičtěji zajímavějším se mi jeví příklad typu Robina Hooda. Bohatí fandí bohatým, chudí fandí chudým, napadlo mne. Jenomže k zachování rovnováhy to nestačí. Mnoho a mnoho let zpátky se na opačných březích řeky střetly dvě tlupy pralidí. Řev je úspornější než přímý konflikt a teritorium musí být vymezeno - tak to fungovalo vždycky.

Na tom místě bylo kdysi tržiště, pamatuji si to. Vstup do metra z toho známého světle modrého kamene, z jehož úpatí vás při vstupu zdraví znak pražského metra, tam stál opuštěn. Vlastně si nejsem tak jistý, jestli tam to tržiště opravdu stálo. Nejsem si jist, zda jsem tam vůbec viděl někdy někoho něco prodávat. Ale vím určitě, že tam ty známé dřevěné budky stály na zemitém podkladě. Časem "se" parcela uvolnila a dnes tam stojí jedna z těch nových moderních budov, dávajících městu lesk. Pamatuji si, jak mě máma vede za ruku.

Copa Centrum coby nový symbol Národní třídy. Duch města pomalu mizí. Tam, kde by bylo možné postavit hřiště nebo park, staví se ocelové mostrum a město se pomalu dusí. Jestli bylo centrum doposavad bez atmosféry, stavba Copa Centra je posledním hřebem do jeho rakve. To místo už zůstane jen v našich vzpomínkách. Když jsem si dával s někým sraz na "Národce", rád jsem říkával: "Sejdeme se u vodotrysku." A s oblibou očekával zvědavé otázky přátel. Výsadou jako je vodotrysk se přeci jenom nemůže chlubit každý. A já to dělal. Symbol toho místa jsem si s entuziasmem často přivlastňoval.

V létě to na tom plácku žilo. Cestou od metra vedl stánkový koridor. Ve stáncích se dalo koupit všechno - ponožky, ovoce, zeleninu, karabiny na klíče, suvenýry, noviny, pití, zámky na kolo, známky na dopis, čepice, cokoliv. A jako chlouba toho místa tam stála uprostřed krásná průhledná fontána, která jako vyhlídková věž kontrolovala prostor a dštila průzračnou vodu. Hráli jsme tam fotbal, jezdili na "fošnách", zabíjeli minuty z nudy, učili se, povídali, četli si, přemýšleli ,hleděli "jen tak" do blba, prozváněli z telefonu pomyslné oběti našich trapných her, čekali na holky... Někdy jsme prostě jen tak čekali, že se něčeho dočkáme - nějaké průrazné změny, která nás ve vteřině ochromí a ohromí zároveň, nedá nám spát a dám nám o čem přemýšlet. Třeba. Jen jsme nevěděli, že přijde tak brzy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama