Březen 2010

Produktem prostředí

30. března 2010 v 8:12 | OR
Bez oslovení,

          stírám prach uplynulého času - krásných ztrát. Pohlížím ven na tu budovu, která patří studentské čeledi a těším se že i já brzy vypluji ze svého přístavu do vysokoškolských lavic. Je mi jedno co tam budou říkat. Chci poslouchat - budu tam abych poslouchal. A je šílený, že vypravit se tam mi trvá něco přes půl hodiny - něco se mnou není v pořádku. Na druhou stranu: kdy jsem naposledy zapomněl klíče?

          Ty okna házej na mě takový voči, že mi jednou v pomatení smyslů připadalo, jako by je někdo zezdola všechny šutrama porozbíjel, takže z nich teď místo okenních tabulí trčí jenom ostří velkejch střepů, který zůstaly v rámu. Šílená teorie, charakteristická pro mojí přemejšlivou náturu. Stíny můžou někdy se světlem natropit takovou "malou matějskou" - to když si člověk přijde jako Matěj. Nezapomenu na ten letní Blackout, dodneška ne, prostě se mi vybaví, když pomyslim na naší ulici.

          Stejně jako se mi vybaví žlutý ťápoty dlaně na baráku naproti našemu, ale trochu šejdrem vpravo - hned vedle tý fakulty. Streetartovej snílek jima ozdobil dobrejch pár metrů po fasádě toho domu. Začalo to opatrně - půlka kyblíku se žlutou barvou vychrstlá před tim domem a dvě dlaně vedle zvonků. Po pár dnech další. A pak další. A najednou koukám, že si ty Yettiho hnáty vykračujou směrem k Lazarský. Nejsme nic než produkt našeho prostředí. Pavel Eisner by zabíjel, kdybych napsal "produktem" - a já jsem si toho vědom - jsem produktem svého prostředí.

dnešek

28. března 2010 v 19:52 | OR
          Po holce s rubínovejma očima, která má panenky jak čokoládu. Usměje se a svět se roztočí jak kolotoč. Je tak zasraně skromná, že nejde bejt jenom poetickej. Má v sobě něco, co v sobě nemá každá holka a zároveň všechno z toho, co je vlastní těm aristokratickejm holčinám, který nosej nos nahoru. Takovou holku už nikdy nepotkám. Potkám jinou. A pak jinou.

          Co mě štvě, je ta konečnost, se kterou někdy ukončujeme události v našem životě. Některý věci přicházej, jiný odcházej. Každý den se něco pěkného začíná a něco pěkného končí. Jaroslav Seifert to vystihl přesně. I můj klapot písmenek jednou skončí. Atmosféra zanikne pod tlakem uhlíkovejch emisí a svět se rozpadne na šutry a prach. Kurva užívejte si toho života taky trochu přece!