Duben 2010

Ksicht

22. dubna 2010 v 14:31 | Slunce
          Nemůžu spát když spim a vzhůru jsem tak unavenej, že potřebuju spát. Chce to najít si vhodnej kompromis mezi bděním a spánkem. Nechci dopadnou jak Schwarzenberg. Po nějakym čase se organismus zaběhne a začnu fungovat tak nějak normálně. Když si dam kafe, zabije mě to. Lehnu do postele a spim jako nikdy před tim. To samý s ostatníma drogama po tu mez, kdy se dokážu bavit - setřást ze sebe únavu, zamluvit ji a udělat z ní přednost.

          Tak se to myslim daří hodně lidem. A stejně žijou ve vědomí, že je to nakopává.

          Dneska jdu na zápas a Zetkovi jsem odřekl operaci. Seděl jsem u kuchyňskýho stolu a polemizoval nad tím, zda bych na ní chtěl jít. Snažil jsem se zjistit, co opravdu chci! Závěry, ke kterým jsem došel, jsou více než zajímavé.

          Po mym stole si to mašírujou mravenci. Úplně jako v tý starý hře "Bugs", kde jsi mohl bejt generálem "hmyzstva" a poroučet jim, kudy se maj vydat. Stál jsem v čele roty a plánoval mravencům cestu k tomu nejvýhodnějšímu lupu. Teď sedim za stolem a plánuju jim cestu nejrychlejší smrti. Smrt Mravencům! A smrt Spartě! :-) ...podřadná chamraď.

          Jo, vyleze a kouká se na mě zpoza palce u nohy. Kouká se mi do očí. Ví, odkud má očekávat reakci. Má rád ruce a o něco míň nohy. Ještě v době svých mladistvých výstřelků opatřoval nohy letmým hryznutím. Demonstroval tím nelibost. Teď už moje palce šetří. Podezírám ho, že to má co dělat s tím, že je poloviční invalida. Schraňuje si na starý kolena karmu?

          Každý člověk má na světě svou úlohu. On má úlohu zalízt za linku a slastně si tam chřoupat zubama, jako kdyby pořád žral cereální chlebíček. Hosti se podivujou, kde je pořád bere. Já už to vim. Rodí se mu v hlavě. V jeho nenažraný, věčně optimisticky čekající palici, která ví, že něco dostane nebo najde. Když tě nedostane na svojí dolejzavost a ustavičný se pletení pod nohy, tak bezvýhradně zafunguje roztomilej kukuč. Je taková kukačka čekající na posedu.

           Každej den je teď tak krásně. Modrý nebe a na ulicích nasraný lidi. Chodim pasážema a nade mnou se rozvíraj oceány přerušovaný bílejma prostěradlama. Dlouho jsem nebyl v přírodě. A jsem fakt vděčnej za každej novej den, kdy je pod mrakem. Takhle to má bejt. Dobrý věci maj střídat špatný, abysme věděli, že nic neni zadarmo. Po modrym dni má přijít zamračeno, protože bysme si ho přestali vážit. Každej má rád něco jinýho. Pochybuju že vám se líbí, když vám celej den svítí slunce do ksichtu.

          

Kapesníček

19. dubna 2010 v 23:02 | Prériový
          Správa zmařenejch osudů. Opakujeme se v myšlenkách. Kafemlejnek. Zastavárna. Svatej Petr u nebeskejch bran. Jak vypadaj schody do nebe? Námaha. Úsilí. Vynaloženo hodně energie. Nápad vnuknul mi myšlenku.

                    Seru na slova, seru na ně velice
                            seru na slova a na srpek měsíce
                   vědomost jak do sraček pramice
                                seru na slova, seru na ně nejvíce 

                             vymrdat s chloubou vymrdat s ní světem
                                  mrdejte na slova, nic nedáme dětem
                                 hovnem jsi a hovnem zůstaneš
                      na hovně jsi byl zplozen na hovně také spočineš

             Vymaž všechno z harddisku, vyhoď ho oknem jako disk. Jako Discobolus. Discolobbus. Discokedlubnus. Diskoknedlus. Zpráchnivělá bída mysli, jak křeček hryzající mi pod posedem pracky nohy. Fakt nechutnost na co jsem si teď vzpomněl. A v hlavě to chroupe jak celozrnnej chlebíček.

          Je to o tom, že dneska je toho ve mě fakt hodně. Vzpomněl jsem si teď na tu sopku na Islandu. Pohybuju se po Praze - Vršovice, Karlín, Národka, Modřany a zase zpátky. Jako na obrtlíku. A nic jsem zase nepřečet. Něco je ale třeba zaznamenat. Mozek zapomíná...

          Ten plot ho tíží, zjevně je za ním hodně nečistot. Kde by se vzaly injekční stříkačky od narkomanů za plotem vesnický školky? Zeleně natřený vrátka. A přístup na tenhle blog. Štěrkovitá cestička až k druhejm vrátkům, který už tě jako výchozí bod zdraví. Seš mezi náma předškolákama. Ten domek tam musel stát dlouho a když tak nad tim přemejšlim, byl pro školku ideální. Ale zrovna tak tam místo ní mohlo bejt třeba řeznictví.

         Jojo oblíbená hra na poštu. Improvizovaná kartonová budka a fingovaný razítka, barevný čtvrtky, poštovní obálky, kterejch bylo vždycky dost. Často jsme se koukali na Vražedný pobřeží - Lorenzo Lammas v pestrobarevný košili se žlutejma papouškama a jeho kámoš s mezerou mezi zubama velkou jak La Manche růlovali městečku ve kterym vládla kriminalita. Nebo tak nějak. Jak to bylo kurva? ...

          Oběd stál za hovno. Nejneoblínenější část dne. Kapusta v polívce šla zákonitě pod stůl. Moje tělo nebylo schopno nebo ochotno ji pozřít (národní odpor). Naproti stolu, u kterýho jsme obědvali stála za oknem lípa se svym krásnym bílym flekatym kmenem. Čuměl jsem na ni radši než do talíře.

          Tříkolky patřily k oblíbenejm činnostem. Skočil jsem na ní a uháněl po mramorový podlaze venkovního přístěnku jako o závod. Když na mě zbyla. Když ne, se škodolibostí v očích jsem hleděl na své soky v lásce a přál si, aby spadli, zlámali si všichni nohy a já se mohl zmocnit jediného objektu pozornosti - krásné, zeleno - červené tříkolky, rozdávající radost, mé milované. Ručkování bylo obvykle druhou činností po tříkolkování. Nebo kolotoč, nebo nudné posedávání v trávě.

          Směšný bylo spaní po obědě. Chtěli se nás vyloženě zbavit, takže jsme pokaždý po obědě museli dělat, že spíme. Mnul jsem si oči tak dlouho, až jsem v šedo - černý spirále někde uvnitř uviděl tátu. Pak přišla matka naší učitelky, obě řekly čus, což měly z Německa a zmizely z dohledu. Házeli jsme po sobě přidělený kapesníčky.

odmlouvač

18. dubna 2010 v 13:25 | feniklový
          Hřišťátko na "Kubáni" - třetí generace. Už hrajou. Volně se přimísím do hry, dneska to beru hlavně zlehka. Nechci nikoho na úvod zklamat, takže si jenom plnim defenzivní úkoly a sem tam vyrazim do brejku.

          Týpek v červenym dresu Bayern Munchen, červenejch kopačkách a červenejch štulpnách, vypadající jak Terry, Dan, jeho brácha, čtrnáctiletej adept s černozelenejma najkama, hráč přeboru v bílym dresu, kterej je se mnou... klikatíme, střílíme, narážíme. Zrovna jsem si s nim dal jednu pěknou akci - narážečka nadvakrát a zakončení patou. Po delší době si zase uvědomuju, jak to na placu funguje.

          Po hodině se odporoučim a s rozloučením si to štrikuju od hřiště vlastní cestou mezi stromy až zjistím, že celý prostor je obehnán zeleným vysokým plotem se špriclema a jinak než přelezením se ven nedostanu. Naštěstí nacházím betonový můstek, přes který se pohodlně transportuju do jiného světa města Vršovice. Belhám se na zastávku - ujíždí mi 22, 6 a nakonec se na mě smějou i voči sedmičky. Damned. Další spoj jede podle řádu až za deset.

          Přijdu domů a zjišťuju, že všechna dobrota lidí venku má přece háček - setkání s bratrem zaručuje jistotu zkurvenýho odpoledne. Většinou se vyrovnam s věcma mimo, ale rodina je věc jiná a já si dokazuju, že se všema věcma jsem se ještě nesrovnal. Bohužel rodina je věc, která je tak niterní součástí nás samých, že nám nezbyde, než srovnat se s tím, jaká je. Se všemi klady a zápory. A já to vím, jenom si to čas od času potřebuju ověřit. Ach jo.

          

          

Peterka

17. dubna 2010 v 13:35 | Balkon
          Večer je doba, kdy tma vylézá z temných štěrbin. Rozlije se po kraji a mravenečci mají hned co dělat. Jezevec vylézá z nory a divoký kočky z improvizovanejch kůlniček usazenejch v krajině. Začiná lov. Kočka a myš. Částečky mikroskopickýho prachu se usadily na ocelovym plechu jednoho z krmítek. A ty je nevidíš. A co oko nevidí, duši netrápí.

          Všechny pařezy vypadaj jinak. Lámání větví pod nohama působí mysticky, představuješ si, jak se k tobě potají někdo žene stopadesátikilometrovou rychlostí s jediným jasným záměrem. O to horší to pak je, když se k tobě opravdu někdo řítí. A ty to neuslyšíš, právě v tenhle klíčovej moment tvoje smysly selžou a tebe to bude stát ... ŽIVOT.

          Byla to jenom hra. Ale vtipná. Pod kamenem za kamenem, už tam budem, zaslechla jsem, jak hraje si někdo na slepou bábu v lese.

          Les je pro to super útočiště - samý zákruty, kopečky, mech, lišejníky, kupy kamenů a tráva přerostlá přes padlý kmeny. Vysoká tráva a plazící se tráva, v lese je kanec doma, a i ten má svoje práva. Nepsaná. Ale každému snad jasná. No jo, když jde o mladý...

          Měl tak dvacet čísel v průměru. Huh. Rekordman. A já jsem si přišel jako malej objevitel Novýho světa nebo co. Ve svý klukovský ješitnosti jsem se viděl na obálce časopisu "Houbař", jak ukazuju zázraky přírody.

          Jóóó na balkoně. Jako malej jsem balkon porovnával s dosavadními znalostmi o Balkáně. Asi se mi to trochu pletlo. Zajímavý třeba je, že Jáchyme hoď ho do stroje jsem viděl snad stokrát. Dodnes si nevzpomenu, jestli to bylo tím, že jsme doma neměli jiný filmy, nebo jestli mě tak okouzlil Luděk Sobota v roli vesnického trouby "par excellence". Odtud mám svojí oblíbenou hlášku "Nebudem se pouštět do žádnejch větších akcí", kterou ve filmu vyřkl geniální František Peterka.

Žena

15. dubna 2010 v 23:33 | Mayer
          Stloukám hříchy. Dokážu to. A vy nevíte nic. Jako tenkrát na hřišti. Hangár. Teda vlastně Vagón a ležící zamilovaný těla. Dřívka. Šum větru. Vzduchoprázno. Prádnota. Vakuum. Jiná realita. Ne - ČAS. Nečas. Přišel už tenkrát. Žádnej kravaťák s transparentama. Čirej a průzračnej jak tak říčka, ve který tekli pstruzi.

          Hrozná bitka. Dva burani se řežou. Jeden máčí druhými palici v průzračné říčce s pstruhy a vypadá to, že pstruzi získají novou potravu či materiál k opotřebení. Jak to jinak nazvat. Krev není nevidět. Buran versus buran a oba bratří. Bratrské páření na Chudenínském hřišti. Krásná to vesnická selanko - idylka. Daj si do držky a pak spolu půkdou večeřet. "Čau brácho, doufam, že jsem tě moc nezřídil, dej si na ten nos ještě kysličník, zejtra ti ho přišijem i s tim uchem."

          Denní chléb tohoto typu lepší než ten, který servírují TV stanice Noha s těma zmrzlinářema. Ze života. Pořád real. Čerstvý chléb, čerstvý, jen pojďte, neznalí, okuste morálku vesnických mravů. Je to jen ochutnávka, zítra se dostaneme k hlavnímu chodu. Možná i k pohlavnímu.

          Jóóó Mayer si to vykračuje jak frajer po hlavním boulevardu obce o stovce lidí a tváří se jak Odpadlík. Ví, co se stalo ten večer předtím ve stanu. Je si toho vědom. A právě proto tu kráčí jako páv se svými pery na všechny strany. Krátké přepětí svalů a končí na zemi nosem v psím exkrementu, "kdo tam do hajzlu dal to poleno"? Z balkonu ho všetečně zdraví soused a pokládá dříví na podpal na podlahu balkonu. Život je krutý.
          
          Ženy.

Ospravedlňovač

15. dubna 2010 v 22:45 | Imbecil
          Právě zakopávám sám sebe hlouběji a hlouběji do zeminy - do hloubky. Nevím, jak jsem toho schopen, zřejmě nějaká nadliská síla je mi puzením. Ale dokážu to. Jako Chuck Norris dokáže vypít vodu z kohoutku na ex. A pak byl kohoutek stisknut a promluvily kolty. Anebo tak nějak. Otrok. Posranej otrok. Ztrácím pomalu zrak a přehled o tom, co se děje. Ve mě snad? Rakev klesá do hlubiny podpíraná už jenom konoplnými provazy. Pohřben za živa. Ale kdo je dneska živej za mrtva a mrtvej za živa? Jo, otázka k zamyšlení. Kombinace, variace? HAHA

          Tak tam ležim. A co dál. Příběh? Svítání a čekání do rána? Necham se tam chvilku ležet. Asi budu přemejšlet co jsem spackal a co jsem mohl udělat jinak. Vzpomínání, repetice. Hudebka, všechny ty dny povinný školní docházky a povinnýho doplňování mimoškolních zážitků ze života. Napadá mě, že každej je vlastně den co den o něco ochuzovanej. A nic s tim neuděláš. Jo, protože je ten celej svět tak posraně velkej. Ale uzavřeli jsme se do něj sami. Zahodili klíče do kanálu.

          Od rána stahuju jeden film. A co si od něj slibuju?

          Dát to sem nebo nedat?

          Právě jsem zjistil, jak odporná je mi homosexualita. Nevěděl jsem to. Ale je to tak. Asi je to přirozený. Hm, život je zkouška, neustále něco prověřujem, hodnotíme, kalkulujem. ŽIVOT JE KALKUL.

          Právě jsem napsal nebetyčnou sokolí sračku. Sedim v autě, na který nechává Horst Fuchs nasrat holubama a střílet po něm vzduchovkou, aby prověřil svuj přípravek. DO PÍČI !!!

         Dneska žádný poetický sračky, žádný poetický texty, jenom fekál, kanál, nasranost a tyranie.

          Jo, to je dneska ve mě. Ale nejsem šílenej. Jen si ulevuju - asi je to normální. Hm, pěkně jsem si to ospravedlnil.
          

          
          

Pocit

15. dubna 2010 v 22:27 | Dneška
          Začíná mi noční šichta. Tak jako včera a předevčírem. Myšlenka jak pírko ptáka houpající se na vzdušných proudech. Rušivé vlivy. Pírko spadne a zrodí nového ptáka. Kéžby. Lež. Pravda. Doutnající odstíny. Svázat. Kruhy v obilných polích. Stýskání. Vracení. Klišé. A zase jsem zavřenej jak v maringotce. Nesnášim to.

          Dlážděný chodníky plný svrabu. Tagy. Psi a to, co napsat nechci. Cenzura po dvaceti letech přetrvává v našich myslích a kdekoliv, ty oslavy byly jenom prázdným pojmem. Událostí k vyhnání národní hrdosti. A stejně musim bejt sobec.

          Jinakost a zase ty chodníky. Když chodíš po Starym městě nemáš nic. Když po Novym, máš víc. Hradčany, Vinohrady, Libeň. Potřebuju pauzu z tohohle všeho. Tramvaje, autobusy, trolejbusy. Byl jsem atakován skupinkou předškoláků v denní lince. A nezapomel jsem se o tom spravit. Víc luhů, víc hájů. I ty děti jsem schopnej občas přetrpět.

          Palec u nohy.Paráda. Vítězství. - komára. Tanec. Věrozvěst. Palec. Kalba. Petr. Víc. Svist. Hon. Skon. Plec (?). Ploc? Starým klikatým ozubeným kolem zkusit inovovat novější bycykl. DO PRDELE !!! Umim psát?

          Vrátim se tam kdykoliv mě napadne a budu tam pořád. To místo mám pevně ve svý mysli. Součástí mě jako Ona. Ne Ona Dnes. Neměnnou zákonitostí mojí mysli včera i dnes. Obraz se ale vytrácí nahrazován smysly a vnějšími podněty. Jsem obhospodařováván jako to nejneobhospodařovávatelnější slovo na světě. Zase uháním kaňonem a základ je nekoukat se zpátky.

Jsem moře. Jsem oceán. Jsem Záhořovo lože. Jsem svůj pán. Kartel a Krysa. Řvát z plna hrdla do syta do světa. Vím. Vím. Vím. Vidím slovo se ztrácet.

Ano nebo ne. Ale zkouším to. Maraton. Běžec. Bééé me - e - e - e. Bém. Mektá jak ovce, běžím si pro bavlnu. Deprese je dneska dost módní slovo. Buržousti z Ameriky si na tom založili průmysl - prodávaj lidem štěstí za krabičky s ptačím peřím. Radost, kterou v sobě maj a nenašli jí podříděj tomu nejzákladnějšímu smyslu - nakupovat. A tak si vole mastěj kapsu jak husu na pekáčí a nehodlaj s tim přestat. Nedivim se.

A mam špatnej pocit.

frajer

13. dubna 2010 v 21:26 | krtmaster
          Jako Saša v Samotářích: "Je to o tom, co je ve mě...". Jedna hvězda pohasíná o kus dál se rodí jiná. Řekli jsme si, že oba hledáme někoho jinýho, kdo už nehledá nikoho jinýho. No a do tý doby, než někoho najdem, budeme prostě hledat oba sami.

          Je to takovej search. Trochu možná i REACH. Je to o tom, jak správně trefit terč. Asi. Pokud možna, bez pomoci rýče. Tak bych to viděl já. Cejtíte to stejně? Zajímá mě co lidi cejtěj, chci říct, že zpětná vazba je někdy důležitá. Lidi spolu málo mluvěj.

          Lidi maj svojí hodnotu. Bojim se říct, že jsme komunita lidí založená na materiálních, možná přímo tržních mechanismech. Ach jo. A tolik lidí by mohlo bejt samo sebou. Je těžký psát o těchhle věcech. A těžší se o nich bavit. Chtějí se mě zbavit. Šaráda....

          Hejbni kostrou, Kolotoč, Áčko, Xena, Herkules,... koukal jsem se rád na takový ty ranní kreslený grotesky. Sakra, dochází mi, jak moc zakódovaný máme svoje slova v našich hlavách a jak moc nám už ujel vlak ve vztahu k ostatním jazykům. Škoda přeškoda. Běda nám. Vymřeme po meči jak Přemyslovci. Vzkazy a zase jenom vzkazy. Vymíráme?

          Kotel, Na vlastní oči, School of the Broken Hearts. Baywatch a úžasnej Mitch Buchannan - hele, já nejsem gay a uznávam, že v tom seriálu bylo tolik roštěnek, že by se jima daly dláždit chodníky, ale Mitch? Give me a break,... to je těžký.

           Píšu a píšu. Píču a píču. Vezměme píču za ruku. Vezměme pero do ruky. Pero může být i meč (viz. Sartre) a pro mě jsou tyhle reminiscence důležitý - fakt si na nich zakládam. Je lehký založit oheň, ale sebrat dříví po lese je težší. Astronomický dovednosti. Jak spočítat hvězdy. Vybrat si Malej Vůz a projet se na něm.

          Ležim za barákem v trávě a civim na tu spoušť, padaj na mě hvězdy a já je chytam do svý velký dokořán votevřený huby. Nic mi neuteče, jenom ležim a nasávam kyslík. Správná směs a mrtvej bod se raduje a tajně mi hrozí. Je to taková malá potutelná hrozba. Pode mnou hrabe krtek. A krtek je vlastně kámoš. Rád bych někdy napsal oslavný článek na krtka. 

          Jak krásně zkypřuje půdu - ten bájeslovný. Vykutá noru jak horník a hurá do ní. A pak přijde zahradník s lopatou a zarazí ho do země? Tůdle. Až švestky spadají ze stromů, shnijou a zůrodní půdu. To bude čas. to bude růžová doba. Zlatý věk.

          Slyšel jsem, že má lopatovitý pracičky, krásně uzpůsobený k vyhrabování zeminy, je to docela frajer. 

končí se den

13. dubna 2010 v 21:00 | jeden snílek
          kdyz končí se den, je to moje nejoblíbenější doba. Začínám to zjišťovat. Tma houstne na jaře čim dál tim pomalejc - léto se probouzí po zimní kocovině. Potřebuje fakt pomalej instrumentál. Ale nevim jestli by to šlo podle stejnýho klíče aplikovat třeba na hybernujícího medvěda... nnoooo hmm, however..

          Pálej mě voči od kompa. Pálí mě svědomí. Občas. Ale poslední dobou čim dál tim míň. Buď se ztotožnuju s hajzlem ve mně, nebo jsem se spřáhnul s andělem.

          A zrušil jsem svuj špatnej zvyk. Klik. Klik klak. Devítka se vrtí za pasem. Zápas. Stanovy boje. Kolem krku provaz. Váha slov. Dodělej ho. Série, pantomima, kouzla a čáry. Útěk jak fretka. A zvony zvoní a zvony zvoní.

                                                                  Hnusný paměti

          Dodělává jídelní lístek. Jen tak. Čivabčiči, čimčarárá čim čim čim. A už víme, co bude k obědu. Bude to opeřený oběd. Ale hlavně ať neuletí. To by nebyl oběd žádnej. Anebo byl, ale pro někoho jinýho. Cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelný. 

                                                    A já mám zase moc karet na stole

          Nikdy mě nenapadlo hledat odpuštění u boha. A nehledám k němu cestu. Napadlo mě ale, že bych si mohl někdy zajít na ten proslov toho papeže, nebo jak se tomu vlastně říká... kázání? Divný, to slovo jsem prozatím slýchal ve spojitosti s prudou od někoho...

          Stal se ten moment, na něž jsem čekal. Otázka. Promluví osud? Stane se či nestane? Která vlajka vyvstane? Určitě už jste zaregistrovali, že během života děláme rozhodnutí, jež pak padají do škatulky "správné", či v opačném případě "nesprávné". To si myslím, že není správné. Ale co je, a co není nesprávné? Cítíte se zajati v kruhu klišé? Ne náhodou. Slovo klišé jsme si jako lidstvo vytvořili. Nápodobně i další věci, které nám brání v rozvoji. Třeba globální oteplování.

HMMM

12. dubna 2010 v 22:51 | However
          Je tolik kolik je. Obrazotvornost. Rozvoj. Napsal jsem, že stromy jsou "mohutní obří" - střežící ten kraj, naklánějící se po větru. Co je mým úkolem? Každý člověk má na světě svou úlohu? Vymýtit chudobu? Přitažlivost. Odstíny výraziva a smysly. Potápím se. Kyslíková bomba. Nepoznaný svět.

          Někdy mám pocit, že můj život je jenom životem romantického sebezpytce. Někdy mám pocit, že můj život je jenom životem špinavého popeláře. Je na tom zjevná protichůdnost. Napadá mě spousta věci a hlavně večer.

          Obrazy. Obrazy. Obrazy.    ...a zase jenom obrazy. Je jich spousta a míhají se kolem jako jedoucí vlaky. Jenom naskočit. Je v tom jistá kouzelnost. Jednoduchost. Je to jenom o tom, jak sami sebe vnímáme.

          Tůňka jiný svět, nová doba - much slet
                   třpyt dějin a včelí med
               Ráj srdce a snů co bere lidi na výlet...
             kralevic dánský jak umouněný holomek,
        poklesek rady starších a uvolněný mladý kmet
prázdnota mezi domy za vichřice Mlátí mnou Šup sem šup tam
buďme pospolu když procházíme tmou. Hlavu vztyčenou a hrdou
               Procházíme tmou a procházíme snem

Jarní nálada. Zažil jsem to už hodněkrát, když ranní mlha zavládla a nechtělo se jí dlouho pryč - bylo jinak. Když první prvosenky vyrašily, přijely na zelených trávnících. Plachetní lodě vezly modrý den. U domků z písku děti jej rozdávaly. A zbytek už je známý všem.

Chci jenom říct, že tohle období je pro něco charakteristické. Mám rád zítřek. Vezmu knížku a půjdu na kopec. Výhled. Jasno. Zataženo. Je to jedno. Sám svůj a pro sebe.

          Děti na pískovištích, který jsou promoklý a provlhlý skrz naskrz. Nenávist se nám občas dere na mysl. Běžecká dráha lemující hřišťátko, který mi tak hrozně evokuje výraz děťátko. Je to symbol a prapůvod - začátek života. Věci jsou navzájem spojený. Je zajímavý, jak si některý věci uvědomíme až pozdě. Na tohle zjištění jsem si třeba já musel počkat až do maturity. Chtělo to nějakej oficiální akt symboličnosti, aby mě donutil nad věcma přemejšlet jinak.

                                                       Celej život je freestyle

          Ponížení, snižování, degradování hodnot. Absropce. Párat. Orel. Vydra. ICQ. ICQ. ICQ.

Seděl bych si u tý říčky a poslouchal, jak mi krásně šplouchá do bubínků. Přemejšlel o lidskym životě a o lidskym těle. Měl bych hodně času na sebe. A co bych měl na sobě by mi bylo jedno. Chtěl bych vědět, jestli tam ještě žijou pstruzi. A vůbec, všechno bych si to tam parádně pročekoval a nic bych nedělal. Zatraceně málo prostoru na to, aby se v něm člověk utopil.

Měknu jako člověk? Musí se něco stát. Poslouchejte: něco se děje. To je ale setrvalej stav. To se děje pořád. V Polsku, v Americe, v Česku, na Falklandech u Argentiny, ve Spojenym království, v druhý nejlidnatější zemi na světě - v Indii i v tý nejlidnatější - Číně. Poslouchejte šramot jak se otáčej osičky v tom celym zemskym systému. Už zkoušeli vědci hledat perpetum mobile v Zemi? Někdy si myslim, že si ho určili jenom jako jakejsi nedostižnej jev, jehož nemožností dosažení si přejou symbolizovat nedosažitelnost vědy

hmmm, however.


          

Cumulus

12. dubna 2010 v 22:26 | Hnidopich
          Nad krajem se smráká a černí havrani plují krajinou jak koráby na moři. Sem tam se vynoří vrcholek stromu za obzorem. V čase nesvobody přemýšlím na dny zítřejšími. Kam pluje mé srdce? Žiji v betonové džungli mnoha zvyků a druhů. Žiji v bohatém kraji, ale v chudém na mravy.

          Teskním po samotě, po blackoutu. Stále. Pomalu mizí moje duše do nenávratna, hrabu se z bahna. Vytrácím se jak poslední oblak z rozjasňující se oblohy a pořád hledám motivy. Dřevěná budka na stíny stojí na vrcholu toho kopce s hradbami a zdraví protější břehy jak obzervatoř. Budu osamělým mnichem na prahu nirvány, co bude čekat tam. Beze všech přání. Beze všech hříchů snad?

                                        I já jsem ještě dnes dítě
                                         A mohu všechno mít rád
                                    Ještě dnes a ještě zítra snad
                  Kvetoucí modlitbou vykoupím bolesti kamenných domů

Beze všeho. Bez oken. Bez přání. Bez domů. Bez tryzny. A bez chtění. To je ta pravá svoboda mysli?

Jinakost

11. dubna 2010 v 17:11 | LH
          System of a Down. Systém dolejška. Malostranská? ..Malostranská? Pražský hrad... Dejvice.. DEPO. Subway Series. Malostranská? Je to poutač. Time. Koupim si ty tepláky - jsou libový. Tepláky na ven a budu teplák.

          Teplák - král městskýho pralesa jak... jak se jmenoval první českej hip hop..takový ty vágusáci?... kámoš je měl na kazetě a taky měl Chaozz. Na vesnici kousek od německejch hranic neni tak špatný.

          Letargie. Nuda. Lenost. Mlha. Zataženo. Krápníky. Pavučina. Krájet mlhu na prach. Vířit prach ve vír. Krčit se v podloubí a cejtit chlad co jim profukuje jako chodbama mraveniště. Lidí chodí kolem. A podchodem se ozývají rány jako když se tluče kladivem. Jsou symbolický. A už se nedaj vrátit ty časy. Nechci aby z toho zněla nostalgie.

          Prior. Parkáč. Angelovka. Schovka mezi domama. Sběr odpadu. Mraveniště. Smetiště lidskejch osudů. A freeride, jam, pojezd, keře, stromy a domy. A když vyrazim teď ještě to stíham. Bylo mi jedenáct a mohl jsem všechno mít rád. Fakt velkej potenciál. Velkej jak má krabička sirek ale jinym způsobem. Seno ve stodole se může roky dusit. Anebo nechat sežehnout pyromanem a proměnit tak v moře energie. Obojí má svoje kouzlo.

          Žezlo, pramen moudrosti, "jabko", fortel, trůn, koruna z trnů. A HOVNA!!!!

          
          

Perverz

10. dubna 2010 v 18:56 | Fekále
          Beru rezervy pauz. Skládám je do konverzací. Částečky se pomalu vytrácejí a nahrazují se jinými - dlouhodobějšími. Něco v nás zůstává napořád. A nejsou to špatný věci. Krájet čas a krájet pauzy. Emauzy. 0,5 GB a pořád nic. Taky dlouhá pauza. A zejtra: 500 000 visitors :D:D:D. Smajlíky. Vtipné.

          Bylo toho hrozně moc, kolik slov mezi náma lítalo. Řetězový reakce. Jako když je bouřka a blesky šlehaj všude kolem jedno kam, vždycky si najdou svuj cíl. Tak to bylo i mezi náma. Nebo když jarní vítr fouká přes louky a pole a se stromama tvoří jasnou symbiózu - nakláněj se v jeho směru. Ukazujou - tam! Tam to je! Ale co? Vždycky zůstane nějaká nejistota v zákulisí jako zbylej skaf za nehtem.

          Jak hraješ? Herci. Jak dokážeš hrát. Disciplína. Tematika. Korelace.

          Stojí na kopci nad vesnicí. Každej máme v mysli obrazce, který si připodobňujeme k určitejm věcem. Asi se tomu říká představivost. A já nehodlám trávit čas s ........ ..... . Bystrá hlava nechť si doplní sám. Chytrost. Vypočítavost. Mentalita.

          Střepy. Kurva Přirozenost. Přirozenost je když jsem na hřišti, mam všechno v cajku, nic mě netrápí a můžu nechat svojí hlavu výst balón. Svoboda je, když sedim a diktuju plán bitvy za stolem o čtyřech nohou a šedesáti čtyřech malejch blbečcích. Svoboda je celej svět ale musíš jí najít. Svoboda seš ty, já, on, všichni, nápisy na stěnách a lidi.

           Jenom je nás tak moc, že jsme opitý lidstvím, který bylo nastokrát znásilněný reklamou a jinejma věcma.

          Pojebanost. Pojebanost. Cenzůůůůra. Pojebanost. Háčky. Čárky. Sračky. FEKÁLIE!!!

Zlatá Evropa

9. dubna 2010 v 9:26 | IDIOT
          Už je mi líp. Zase můžu sklízet plody lidský radosti, nebo alespoň toho, co a nás čeká každej novej den. Většinu nocí nemůžu dospat, jak se těšim na následující den. Táta mi vždycky říkal, že když je člověk mladej, přijde mu, že času je hodně - teprve ale když vyroste, zjistí, že času je ve skutečnosti hrozně málo. Napadá mě, že by to mohlo souviset s tím, že většina lidí nežije v reálném světě.

          Hledíme do budoucnosti, těšíme se na úspěchy, prožitky, slasti, události. Pořád si nalháváme, že by to mohlo být lepší. Celý svůj život tím pádem prakticky běžně trávíme chtěním. Uvědomme si to.

          Vybavení do koupelny, nová myčka, nové auto, přítelkyně, sláva, přátelství, jmění, očistit hříchy, vládnout podřízeným pevnou rukou, získat respekt, vydobýt si úctu, navštívít Spojené státy. A zase táta se svojí teorií lidské mysli coby "automatu na žvejkačky". Prokletí. Nebo osud. Jednou mi taky říkal, že ať udělají potomci cokoliv, celý život je bude beztak provázet otcovo moudrosloví. Sám mi říkal, že mu v hlavě zní podvědomý hlas jeho otce. Já nebudu jiný.

          Ač odříznut, čpí z něj moudrost.

          Viděl jsem obří model Země při pohledu z vesmíru. Znázorňoval využití elektřiny - objevovala se na planetě jako žlutá pavoučí síť utkaná ze spleti světel tak, jak propojují jednotlivé části světa. V Africe svítila zejména J.A.R. - jinak ticho jako po pěšině. Na Americe zářilo nejvíce východní pobřeží a Japonsko bylo viděno jako chuchvalec světla. Podíval jsem se na Evropu, která světélkovala méně, zato byla záž rozlita na větší ploše a když jsem se podíval na srdce Evropy - zhruba tam, kde žijeme, hřálo mě u srdce - cítil jsem se bezpečně. Na druhou stranu jsem si ale uvědomil přo pohledu na tmavé plochy, jak pomíjivá energie může být. Jsem rád, že žiju tam, kde žiju. Zlatá Evropa.

Debil

8. dubna 2010 v 9:57 | Kretén
          Je mi hrozně. Mý hlavy se zmocnilo padesát čertíků, který mě nechávaj vytrvale pod hladinou (nemyslim tou alkoholovou). Zajímavý vidět svět taky jednou z jiný perspektivy, i když s "čistou" myslí to nemá co dělat. Nemam teplotu a o to je to horší. Nevim co mi je.

          Jasně že jsem byl u doktora, ale koho to zajímá. Doktoři ti daj léky a pak se s tebou rozloučí. Ještě ti řeknou diagnózu. V tom je ale dnešní doba dobrá. Dřív lidi chcípali na spalničky. Jediný co mě sere, je soustředění. Jak se může člověk na něco soustředit v takovym stavu? Motá se mi palice.

          Palice. Alice. Dávit se. Máš - li co - vyblij to. Seš jelito. Pane to nejde. Je mi zblivno. Úplně na hovno. Svět se točí jak pometlo. Svět je polo - viční. Viničná. Počet dnů do uzdravení. Monotematika nemoci. Uspíšit neklid. Vzdát se světu? Karel, Pavel, Jirka, Petr, Hovno. Petrklíč kvetl a čerti se radovali. Řval, jako by ho na nože brali. Asistenti, pouliční všeználkové a hasiči bývali byli myli metly. HAHAHA

100 let

7. dubna 2010 v 8:32 | Perverz Pepere
          Zajímalo by mě, co bude za 100 let. Nebo jenom na konci 21. století. Svůj požadavek bych uskromnil i na dvacet let. Ale k čemu to bude. Nepřipadá mi, že by mí sousedi byli vizionáři a cedulky s nápisem Greenpeace jsem si na jejich dveřích taky nevšiml. Soused o patro níž má na dveřích plakát s hudebním vystoupením jakýhosi instrumentálního představení hranýho na hudební nástroje v orchestru - aby zakryl díru.

          Je mi 22. Za rok mi bude 23. Už budu "too free". Bilancuju svuj život - každej den - a vědomě i nevědomě. Porovnávam, kalkuluju, vypočítávám, hodnotim a ztrácim vzpomínky. Rozdíl mezi Afričanem a Evropanem je, že Afričani si zakládaj na svejch předcích - konzultují s nimi rozhodnutí všedního dne. Obyvatelé Starého kontinentu hledí do budoucna, vstříc ekonomickému rozvoji, mnozí s klapkami na očích, které se mi vždy připomínají, když jdu přes Staroměstské náměstí, pseudo - výkladní skříň Prahy, jejíž účel pro mne prozatím plní Těšnovská legální plocha.

          Jak dlouho tu bude naše město. A jak dlouho tu bude Kalkata, Rotterdam, Londýn? Praha má větší šanci na přežití, jak to tak vypadá. Ale to je jedno - umřeme jinak.

          

Fekálie

6. dubna 2010 v 12:47 | Perverz Pepere
          Na sporáku se vaří rejže. Vaří se dvacet minut. Sedim u kompa a posloucham Plíhala s jeho poetickejma textama. Minulej tejden jsem složil anglickej text ..sixteen to eighteen minutes..the rice is cooken... hodil jsem to trochu do gospelovyho rytmu a po nakym skillu by to mohlo znit dobre.

          Ráda se miluje...ráda jí... ráda si jenom tak zpívá....

          Chtěl jsem jít na jeho koncert na půdě FF - bad luck - půjdu jindy.

          AAAA bolí mě škeble. Asi jsem zas chytil nejakou zasranou virózu, muj imunitní systém mi přijde že je úplně v prdeli (nemyslim doslovně) - pokud nějakej existuje a uznáme to.

          Sládek - ten fašoun, kterej se mi vybaví, když si vzpomenu na revoluční myšlenky. Jeho revoluční myšlenky nejsou v duchu Che Guevary, ale v duchu demence. Chudák Volfová.

          Do hajzlu nedokážu se soustředit když posloucham toho kreténa a do toho mi hlava poskakuje, jako bych byl na lodi.

        Ha rejže už je dovařená, takže můžu tyhle stránky zásobovat dalším kanálním výplachem mojí kebule. Nemam na to ale chuť.

Enter

5. dubna 2010 v 20:59 | Obrys
             Řítim se kaňonem, ve kterym teče řeka co mi nabízí všemožný spektrum zdrojů a já ne a ne si vybrat ten pravej.

              Skládam kousky ke kouskům ze džbánu co se rozbil - jako na výtvarce v tercii. UGH - otřesná zkušenost... soudružky je ale moc silnej výraz.

          Růžová na dřevě. Hezká barva. Víc. Víc. Je to jako droga. Co na světě neni droga?

          Přijdu si hrozně drsnej že teď můžu kouskovat text. Úplnej pán netu.

          Prostě si jen tak zmáčknu enter a mám tu mezeru mezi řádkem.

           Jsem král - drsoň.

           Chuck Norris.

           Vidíš jenom můj obrys.

            Takový pán jsem.