Září 2010

v dimenzi času

30. září 2010 v 10:00
          ...zkroušenost a nejistota z nadcházejících dní. Nevím, na čem jsem. Vyrvál ulic už je jenom vzdáleným záchvěvem stonku pampelišky rostoucí na mezi. Světlo, tma, světlost, skomírající den a vítězící nadvláda noci. Stáda lidí, co choděj jak cvoci do krabic pro ovoce a jiný věci. Ale je tu klid. Jenom ta nejistota mě tíží.

          221 Ask, kterej to tu objel kde se dalo. A mě nohy furt neposlouchaj. Ty krabice ční do vejšky a chytaj opálení od sloupců slunečního záření, který si prořezává cestu skrz mraky a nemilosrdně do nich stříli. Jenomže oba ví, že už je to jenom dohrávka, závěrečný nastavení tří minut - "aby se neřeklo". Sem tam sem tam. Bum prásk. Hodiny jedou, obě ručičky se samy od sebe otáčej ve správnym směru rychlostí větru a čas utíká způsobem jedna vteřina = jedna hodina. Pak explodujou, vyletí z nich ručičky a baterie a zbyde jen změť umělé hmoty a železa.

          zapichuju prst do mapy Evropy a koukám, které země navštívím - Itálie, Turecko nebo Španělsko? Řecko - Athény, Rusko, Portugalsko? Každá ta země nese svůj symbol - něco, co se člověku vybaví, když se řekne název tý země. Portugalsko - Ronaldo. Itálie - Řím. Turecko - Baroš. Řecko - krize. Rusko - požáry, oligarchie, nesvoboda, Moskva, červená barva, Lenin, Jelcin, Stalin, druhá světová, obrovská říše, galakticky velkej "kus země" s obrovským potenciálem k objevení... a taky to, že bych se tam chtěl podívat.

          

          
          

when your skin...

27. září 2010 v 14:55
When your skin is the only thing you feel truly proud of, it's become a prison in itself. A cell of cells. Whatever the colour.

svítá

15. září 2010 v 9:28 | na západě

     Uíhahá, sleduji svítání (kecam). Svítání se rozprsklo na Barrandovem o dost dříve, než jsem zvednul své tělo ke stepperu. Teď ze svýho okna můžu sledovat melancholickej pseudocumulus jak nás rozežírá jako pískovec, jak v nás probouzí negativní emoce do dalšího dne. U cvičení jsem poslouchal Vinnie Paz - Season of the Assasin a můžu říct, že v klidu je ten poslech o dost kvalitnější, můžu se na něj líp soustředit. Jeden z těch tracků v sobě má víc citu, než Sahara zrnek písku.

     Je to tu všude podmračený a asi už brzo začne zima. Je to takový kejchání před nemocí, kašel a rýma před chřipkou, insignie, že se brzy něco posere a spadneme do dalšího zimního průseru. Zas bude břečka na silnicích, zas bude bědno. Bídníci. Fučí a fučí a mě napadá, že bych si mohl jít alespoň jít pouštět draka, abych z toho Nečasu taky něco měl. Před volbama jsem dělal brigádu pro jednu politickou stranu - rozdávání letáků atak... V dešti jsme je nabízeli lidem a říkali jsme: "To je ale Nečas, viďte? Ale my vám nabízíme Schwarzenberga." A lidi se smáli. Dneska se ale moc nesměju. Moje vyhlídky na příští dny pod pokličkou smogu mi k tomu valné důvody neposkytují.

     Snažim se zase odtrhnout od tý kreatůry, od toho přitažlivýho časberoucího Krakena. A nejde to.

     Dastafa.

uíuíháhá

13. září 2010 v 22:04 | lálálí

     Sen. Snář. Snívat. I ve slově "zaspat" je obsažený "s". Sny můžou pro lidi znamenat zajímavý nebo důležitý setkání, někdy i srovnatelný s osudovostí. Moje sny jsou často ty ze škatulky "lucidních". Lucidní sen je ten, ve kterém se člověk může pohybovat a jednat, kde si uvědomuje sama sebe. Po takových snech se zpravidla budím unaven, či spíše zbit jako doga.

     Zdává se mi o mých tužbách, o lidech, někdy mi nohou projede záškub, protože se mi vybavuje, jak kopu do fotbalového míče, to je jeden y těch dobrých snů. Zdávaly se mi ale i "černé" sny, ve kterých jsem utíkal před vrahem, snažil se zahrabat ještě více do hloubky na skládce odpadu, která nebyla zespodu ničím ohraničena - byl pod ní jen vzduch.

     Vypadá to, že jsem se probil do vyšších sfér. Někdy se to stane, jindy se stane opak. Všichni se probíjíme skrz pseudosvěty. Poletující částečky prachu nás při tom monitorujou svejma mikrokamerama. Když se ochladí, kamery jsou víc a víc nasycený vodní parou, takže se obraz zostřuje - něco jako když pracujete s mikroskopem. Pseudosvěty do sebe narážej v přirozený konkurenci a válečnejch podmínkách tradičního zemskýho boje o přízeň a revoluci. Komplexnost dějů je všudypřítomná a naprosto zjevná, zapadají do sebe jako skládanka "puzzle". Koupil bych si tu zeměkouli - ta je výstižná.

     Když pálíte lupou malej hmyz, nebo mu pinzetou utrháváte nožičky, kazíte si tak karmu. Ty červený ploštěnky, který s oblibou zadupáváte do země (a kterejch je milion) vám v příštím životě tisíckrát dupnou na hlavu jako kůň mravenci, rozplesknou vás plácačkou coby lidé mouchu o zeď, nebo využijou svých letových dovedností přesně tak, aby jste jim vlétli do pusy a oni vás za pomoci zažívacího traktu stejně tak a opět vyzmizíkovali z říše živých. Organismus si nevybere, ale nějakou formu přesvědčení to chce, jinak jste ztraceni jako Ztraceni.
     

enthusiasmus

13. září 2010 v 21:30 | úchachá

     Do okolí spadla kapka inkoustu a rozpila se po pijáku. Nasávaj všichni, i krtci a lišky, bazilišci, harry potterové, žížaly a srnky, který tady nejsou. Ale co z té dvojice? Strhává se žranice. Inkoust je drahé zboží na poli energetických výměn. Investuji jednu osminu mé denní energie na to, abych ten úkaz jenom postřehl.

     Betonový cestičky se křížej, vrhaj se v rozcestí a patníky tam stojej jako stožáry. Obrubníky lemujou konečnost těch cest. Stavění hrází z malejch potůčků. Prameny se rozrůstaj a plněj přehrady. Banda zvuků se za tmy rozlejzá kolem jako gang. Osamocený prodigyové, ševelící sklenky z místností a všudypřítomná digitalizace. Všudypřítomný hlasy neviditelnejch identit, který jsou zároveň tak průhledný jako sklenka vody. PFFFFF. Králičí pazoury kmitaj sem a tam. A myšlenky narážej do zdí jako srnka vyplašená vlakem do plotu. Ztracení a zatracení ideálů ve strništích. Chomáče namotanýho sena bloudící po větru krajinou. Hororový motivy. Hrůzy co se dějou v Mexiku. Ztrácej se lidi a ztrácej se jejich hlavy.
   
     Nikdo nic neví. Prázdný vesnice bez lidí. Ztráta funkcí a prokletí pozic. Krveprolití. "Even the wind is afraid". Napadá mě, že jedinej, kdo by mohl něco vědět, je hrobník.

večerní meditace

13. září 2010 v 20:29 | ON

     Sedím sám ve své laboratoři slov, insiprace se doplňuje a upadá v jednotlivých časových údobích a fáze pohybu nelze proniknout. Možná, že pohyb neexistuje. Zenónovy aporie tvrdí, že pohyb neexistuje proto, že každá z fází pohybu je oddělitelná od těch ostatních; stejně jako když vystřelím šíp - zaznamená svůj start a svůj cíl (např. v terčí) - ale každou setinu vteřiny se nalézá někde jindy, a to je významovou silou teorie.

     Králem král. Vítězství. Pakty. Skóre. Znáte tu hračku, která sestává z dřevěné destičky se spirálou, krytou umělohmotným sklíčkem, uvnitř které je kulička, kterou je potřeba nasměrovat do středu? Právě taková mi někdy přijde mysl, když z ní lovím slova a tak podobně. Chce to si s ní trochu hrát. Někdy je to obtížné - člověk se snaží a kulička/ myšlenka tam ne a ne spadnout.

     Rituál. Katafalk. Katastrofa. Spirituál. Kvintet. Diagonála. Výsměch. Kapitulace a kapitola. Virtuálnost. Sveřepost. Kryvost. Pokrývka. Pletenec. Srnka. Svist. Kapka. šipka. Střelka. Mys. Svist. Kiss. Láska. Postel. Šalba. Karel. Párek. Sireček. Kartel. Páska. Sázka. Kapsa. Kasa. Sirka.

     Je hodně jednoduchý psát jenom slova, které mě napadnou. Kdyby byla písemná výrazovost vyjadřitelná jen tímto způsobem, mohlo by to být zajímavé. Psát o něčem je úsilí, stojí to úsilí a většinou to pak je "o něčem". Já se od psaní odvracím a navracím se k němu. Někdy mě to baví víc, někdy míň. Stejně si ale myslím, že je to jedna z nejlepších věcí na světě. Písmena, slova, větné konstrukce, interpunkce, háčky a čárky - to vše poskytuje naší duši geniální živnou půdu pro prezentaci, sebeprezentaci, reprezentaci, oslavnou exhibici, introvertismus... Jen máloco dokáže vyjádřit přesně to, co si myslíme lépe, než slova a psaný projev.

     Tohle je oslavný článek na kulturu slova. Je to oslavná píseň na básně našeho vědomí, když je nevědomky skládáme uvnitř našich myslí a nevíme to. Je jedno, že se nám spousta věcí jeví jako kontraproduktivní a mažeme je. Je to o tom, otevřít svou duši nebo jak to stojí v (myslím, že nejenom jedné) skladbě nejmenovaného (nebo možná i jmenovaného) autora: "open your heart". Nevím, co to je. Ale něco to je. Je to uvnitř nás. Je to síla, ve kterou věřím. A síla, kterou si dokážu připodobnit k náboženství.