Říjen 2010

sněhulák

12. října 2010 v 21:04 | 1.
          Jinovatka, bílej povlak zeleně, sliz co přináší zima a potírá jim krásný plody sukcese. Otevřou se dveře a psolaň vybíhá následovaná kroky svého pána. V druhém případě zůstává pán pouze na prahu a sleduje jak jeho mazlíček v Praze na prahu další zimy vítá první ze stop chladu a ochlazení.
          Je to tak. Pro ty, kkteří si toho ještě nevšimli je mi nelibou ctí oznámit Vám, že JE TO TADY. Ani pád meteoritu, ani 2012, KLDR nespustila jadernej útok na zbytek světa a Írán nezačal pálit kolem sebe nukleární hlavice jako na silvestra. Pouze je ten čas, který se k silvestru schyluje. Tak, jako každý rok, nadchází studené období, které nám dává vzpomenout (nám jako lidstvu) na uplynulé doby ledové. Lovci mamutů a tak podobně - jak to vystihnul Petiška. Na tyhle věci se zapomíná. Je dobrý o nich mluvit.
          Stejně tak jako o sáňkách, koulovačkách, dětskejch radovánkách, a i když skončil na mikuláše mikuláš s petardou v košíku, mělo to kouzlo. I to k tomu patřilo. Sněhový závěje a nepromokavý oblečení. Děti jako sněhuláko-lachtani dovádějící ve sněhu odolný proti němu jako výsměch cělý zimě. Červený tvářičky a teplej čaj. Odpracovaný odpoledne venku nahrazovaný domácím klidem a pohodou u večerní... no jo no - televize.
          Zamrzlej potok, sníh na ledě. Pochůzky dnem i nocí přes zamrzlej rybník, kterej nás osudovostí a shovívavejma skorolidskejma smyslama nechával žít - naší prostopášnost, ledabylost a nevědomost let nedozrálosti. Pelášící srnky, hledající pod sněhem kousky kořínků. To je ten opravdovej těžkej život.
          Časy ticha, kdy nikdo neřekl nic, mluvila za nás příroda. Nechali jsme foukat ledovej větřík a pleskat nás silou do tváře. Nechávali jsme se jim odnášet a popohánět. A naše boty do zimy nechávaly všude svoje otisky. Klouzání na ledu. Sněhulák. Prak a trefování se do zbytečnejch oken. Místa, který se daj objevit. Bytí v ničem. Bytí v nicotě. Dny ubíhaj, čas - hodiny jdou jako kolotoč.
          A už zase padaj vločky. Zasypávaj pozemek školky. Přes vesnici se ploužej skupinky nicneděláků a když se potkaj, oslaví to bojem. Někdo ví, co je Pupendo. Někdo ne. A někdo odchází domů s brekem. Zdrojem lidský radosti je utrpení ostatních. Nadvláda a moc nad někým.

          Takže už je zase tady a zase jiná.

On

7. října 2010 v 20:53 | Ye
          Šel tmavým večerem po asfaltové cestičce mezi panelákama, který se nedalo říkat chodník. Byl to koridor mravenčích lidí, který se den za dnem lopotěj do práce se svejma batohama plnejma svačin a užitků, který stejně nestihnou využít. Z perspektivy orla se naše ubohý duše ztrácej tim víc, čím stoupáme nahoru troposférou a ještě dál. A ukazujou tak ztracenost člověka mezi ozubenejma kolečkama pokroku, koloběhu práce a ničení sebe sama. Zapadá to do sebe jako puzzle. Nikdo by nespočítal počet těch vychozenejch kroků, který se zatínaly do toho asfaltu položenýho někdy v šedesátejch, jenom malý dítě prošlo krátkym úsekem cesty pod barákama v době, kdy se asfalt pokládal, a zanechalo tam tak jasnou stopu svý tehdejší existence. Svýho svědectví.
          Zelený podivný křoviska ožehnul plamen projíždějícího bourangu. Breberky zcepeněly, ale jenom na chvíli, byl to prokmit charakteristickej pro džungle dnešního typu. Všichni sledujou televize, koukaj do bezvýznamnejch minitovárniček na informace, který jim předkládaj nový fakty jak na běžícim pásu a utržujou za to prachy. Za překroucený propagandistický informace, zneužívající lidskýho pohodlí. Koukal do oken a myslel altruisticky na lidi. Byl altruista. V každym světýlku koukajícím z obydlí pozůstatku krásnýho pračlověka koukala rodina, žena, muž, dítě. Osudy co rozezlí tě, co ti rozvážou jazyk a zavdaj podnět k takovému tomu běžnému sousedskému popovídání si na autobusový zastávce.
          Dal si pár koleček a o kolečko bohatší se chtěl vrátit domů. Zapomněl chronoměr. Lidi mluvící rusky, skupinky postávající kolem a žena, jež se polorusky ptá na cestu do obchodního domu dlouho po zavírací době. Chlápci, shánějící se po "nákym skéru" a jejich zběžné zhodnocení situace: "ne, ten ne...". Se smíchem se odvrací, stejně jako se charakteristickým způsobem vyjadřovali typem svého postoje při jeho příchodu "na scénu".
          Myši a krysy to ví. Ty ví všechno, maj svoje království. To jenom člověk je tak hamižně převzdělanej, až zapomíná, co chtěl vlastně říct. Lidská duše exploduje, roztíná se a rozskakuje jako porcelánová miska, která spadla na zem. Jsme vším a vlastně nikým.