sněhulák

12. října 2010 v 21:04 | 1.
          Jinovatka, bílej povlak zeleně, sliz co přináší zima a potírá jim krásný plody sukcese. Otevřou se dveře a psolaň vybíhá následovaná kroky svého pána. V druhém případě zůstává pán pouze na prahu a sleduje jak jeho mazlíček v Praze na prahu další zimy vítá první ze stop chladu a ochlazení.
          Je to tak. Pro ty, kkteří si toho ještě nevšimli je mi nelibou ctí oznámit Vám, že JE TO TADY. Ani pád meteoritu, ani 2012, KLDR nespustila jadernej útok na zbytek světa a Írán nezačal pálit kolem sebe nukleární hlavice jako na silvestra. Pouze je ten čas, který se k silvestru schyluje. Tak, jako každý rok, nadchází studené období, které nám dává vzpomenout (nám jako lidstvu) na uplynulé doby ledové. Lovci mamutů a tak podobně - jak to vystihnul Petiška. Na tyhle věci se zapomíná. Je dobrý o nich mluvit.
          Stejně tak jako o sáňkách, koulovačkách, dětskejch radovánkách, a i když skončil na mikuláše mikuláš s petardou v košíku, mělo to kouzlo. I to k tomu patřilo. Sněhový závěje a nepromokavý oblečení. Děti jako sněhuláko-lachtani dovádějící ve sněhu odolný proti němu jako výsměch cělý zimě. Červený tvářičky a teplej čaj. Odpracovaný odpoledne venku nahrazovaný domácím klidem a pohodou u večerní... no jo no - televize.
          Zamrzlej potok, sníh na ledě. Pochůzky dnem i nocí přes zamrzlej rybník, kterej nás osudovostí a shovívavejma skorolidskejma smyslama nechával žít - naší prostopášnost, ledabylost a nevědomost let nedozrálosti. Pelášící srnky, hledající pod sněhem kousky kořínků. To je ten opravdovej těžkej život.
          Časy ticha, kdy nikdo neřekl nic, mluvila za nás příroda. Nechali jsme foukat ledovej větřík a pleskat nás silou do tváře. Nechávali jsme se jim odnášet a popohánět. A naše boty do zimy nechávaly všude svoje otisky. Klouzání na ledu. Sněhulák. Prak a trefování se do zbytečnejch oken. Místa, který se daj objevit. Bytí v ničem. Bytí v nicotě. Dny ubíhaj, čas - hodiny jdou jako kolotoč.
          A už zase padaj vločky. Zasypávaj pozemek školky. Přes vesnici se ploužej skupinky nicneděláků a když se potkaj, oslaví to bojem. Někdo ví, co je Pupendo. Někdo ne. A někdo odchází domů s brekem. Zdrojem lidský radosti je utrpení ostatních. Nadvláda a moc nad někým.

          Takže už je zase tady a zase jiná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama