sračka

5. února 2011 v 17:58 | sračka
             Stěny města jsou tu pořád. Choděj po horizontu. Muj výhled z okna a blikající světýlka, který máme všichni v sobě. Jasně, já vim. A znam ještě nějaký teorie vývoje dítěte, pochody lidskejch emocí, všelijaký titěrný slovní spojení nedávající smysl. Otáčim se jako korouhev ve větru jednou tam, jednou tam. Přednášková místnost je teď prázdná a nějakou dobu pro mě prázdná zůstane. Až do doby, než moje bolavá hlava zaznamená informace, který by tý fotografický trvaly pár minut. Fakt? 
               A tak se ještě na chvilku posadim k těm strukturálním analytickejm teoretickejm textům abych zaznamenal další informace. Do mejch oken bourá každou chvíli vítr, nahradil sníh, kterej dal průchod zelený trávě. Zelená je poslední dobou neobvyklou barvou okolních pozemků. To je móda. Zas zelená róba. Já, ve svym chlívečku, ve svym výběhu, ve svý absurditě, si žiju. Polemicky absurdní život. Jsme jak křečci. A já se tomu směju. Moje objekty touhy, moje objekty pozorování o tom svědčí každej den! Ach jo, zase se vykecávam. Tvořim. Nezdvořilý zlosyn. Moje schody a moje berle, moje absurdní cesta do školy a moje absurdní cesta ven za ničim. Za nikým. Splňujeme si svoje přání. Souvisí to s věkem. Krize generativity, krize pozdního věku. Časovost, přání něco předat. A komu z nás se to podaří. A tak, abychom byli spokojení?
                   No a co. A tak si zpívám. Napsal jsem teď něco, co se smazalo, ale chci říct, že to nemá význam. Nemá to smysl. Časovost. Dokončil jsem myšlenku, nevyhazuju znovu vyhozený zboží. Recyklace. Hraju si se slovama ve smyslu hry. Ve smyslu fotbalu, hřiště, který má určitý pravidla. Ale taky hranice. A to moje psaní nemá, takže to beru zpět. No a co je klíčovým vyklíčením mého příběhu, mojí hry. Hra je docela pojem. Ech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama