Dnešní běh

4. září 2011 v 22:52 | O
Měsíc mě doprovázel při dnešním běhu. Srpek mi svítil na cestu a dával mi dobrou noc. Poctivá tři kola. Trénink na maraton. Ještě jsem nemohl jít spát. Byla přede mnou trať, kilometry, vyčerpání. Poctivá práce po celodenní práci. Měl bych říct odpočinek.

Dne je pořád míň a míň a mně je to jasný - neuplyne dlouhá doba a zase skočíme do podzimního průšvihu. Těším se na něj, ale zimu nechci. Jsem z toho všeho tak unavenej. Potřebuju pauzu. A moje krysy mají hlad. Spasitel, Buddha i Descartes si melou svoje tajnůstkářský myšlenky pod fousama do ticha a tmy předsíně. PIštěj. Zní to jako pisklavý zvuky při přesouvání stolu po místnosti. Rostu. A někdy si myslim, že je mi pětadvacet.

Jako bych byl zapřaženej do systému mocí studia. Když běžím, jsem dost lehkej. A ke konci se běží ztěžka. Sem tam někdo opravuje motor, ale nejvíc je "venčičů". Ratlíci, psíci, psiska, psí staroby, téměř chcíplotiny. Pes na plotně - tak by se dalo nazvat venčení psa za současného počasí. Je pravda, že občas potkávám běžce - kolegu. Ale ani jeden z nich na mě ani zdaleka nemá. Běhám totiž kačeřím stylem. Krátké kroky namísto dlouhých. Šetřím svinsky energii, jako křeček potravu ve svých lícních torbách. Dlouho jsem pozoroval křečky, a proto mohu nyní tvrdit to, co tvrdím. Etologie dělá divy. Dokázal jsem u nich vypozorovat jejich největší přednost (hned druhá po nekotrolovatelné iracionální nevypočitatelné harakiri - agresivitě) - skladování potravy v lícních torbách, do kterých jsou údajně schopni pojmout až třetinu své hmotnosti. To bych nedokázal.

Pěkně si to šinu panelákovou pěšinou jako malá lokomotivka a sleduji okolojdoucí. Závídějí mi můj pohyb, málokterý z nich dokáže pohybově třikrát obsáhnout okruh kolem barrandova. Moje síla je v kontrole prostoru. Indiánský běh. Monitoring. Účast v přímém přenosu do mého mozku. Sítnice, oči, zornice, duhovka. Tělěsný mechanismus. Osvícenství. Jsem tak silný, když běžím prostorem.

Auta na přechodech střílí světelné paprsky mně do cesty. Ale já vím, že jsem silnější, než auta. Jsou jen kontrolovaná člověkem. Prodloužené ruce lidské zručnosti. Člověk to mimochodem dopracoval od pazourku daleko.

Přechod, rovinka, rovinka u parkoviště a ježeček, kterej se choulí k obrubníku, zatímco ho straší šokující světla rozhleden (aut). Chudák. Ale já pokračuju. Stroj se nesmí zastavit uprostřed zátěže. Chápu a rostu. Jsou tam dva nebezpečný houmlesácký lesíky. Z obou z nich se ozývají tajemné zvuky. Je to snad hon na čarodějnice. Vídám igelitky, improvizované "matrace" z kartonů na spaní, podivné osoby blížící se nenápadně k lesu, lidi zvažující svou cestu strmou cestičkou, která se svažuje právě do jeho nitra... Místo, kam bych se nevydal ani za světla. Zřejmě je důležitou spojnicí, leč okupovanou. Území, na které nevkročím. Ozývá se odtud šakalí křik, je tam asi lidojed a kanibal. Meluzína provětrává koruny stromů... Havrani obletují. Rorýs se ani nepřiblíží.

Pouť byla důležitým tématem středověké představivosti. Neuplyne ani jediný den, kdy bych nepřemýšlel nad svou poutí životem. Nad lidskou poutí životem. Někdy mám tolik myšlenek, že mám chuť se vypnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama