Březen 2014

A

18. března 2014 v 16:30 | Ondra
V březnovém odpoledni šel po louce ležící na jihozápad, pod nohama zhutnělé koleje půdy od strojů, které tudy projížděly někdy hodně dávno směrem k Německu. Vítr mu zpíval ve vlasech a to bylo taky to, po čem toužil. Po období zimy se šel toulat jarním krajem kolem vesnice. Louky mu toho měly tolik co říct, zejména po tom, co odhalily po zimě svoje tváře a nastavily je zvolna sílícímu slunku. Teplota začínala od rána k poledni pozvolna stoupat, po poledni se vyšvihla lehce nad svůj denní limit, a po zbytek odpoledne k večeru v rozpomnění na zimu ještě stále pokračovala svým starým režimem jarně-zimního spánku. Na úpatí stráně, tesně nad cestičkou mezi pár zahradními domky, která vedla do středu vsi, si Petr opucoval boty, pracně setřásl a odtrhal bodláčí z tepláků a vydal se k domovu.
Doma čeká máma s obědem, brácha u počítače a pracující táta. Všichni už mají hlad a jen co Petr přijde domů, začne se servírovat na stůl. Polední oběd je pravidelný rituál rodiny. Pečeně se nese domem, chodba nasává pachy, nesoucí se z domácností strávníků. Pachy nikdy nezmizí, stávají se chodbou, i když nejsou vidět. Diskuze během oběda je stálicí - diskutuje se o všem možném. Otec rodiny bedlivě naslouchá obsahu myšlenek ratolestí, tu a tam samecky poznamená moudro k zamyšlení, které by dokázalo zaměstnat i silnější mozky, než ty dvanáctiletých kluků. To nevadí, říká si, zlepšují se stejně, jako když já hraju se silnějším hráčem šachy. Maminka servíruje celkem tři chody a po celé události u stolu panuje blažená spokojenost spojená s vyhlídkou potřeby umýt nádobí. Té se ale brzy zhostí čtrnáctiletý Jirka, a tak už není moc co řešit a každá z článků rodiny, kromě stále ještě rozvažujícího dobrovolníka, se odebírá za svými oddechovými aktivitami.